Chléb náš vezdejší, nikoliv však levnější, vyvolává běs

„To do něj dávají kostku másla?“ „Proč stojí stovku, když je v něm jen mouka, voda a sůl?“ Ptali se kritici manufakturně zrozeného chleba, po jeho premiéře na trhu.

V malé pekárně kousek od Budějovic mu nedávno žehnal biskup. Ve svém proslovu vzdal hold práci a nadšení jejím provozovatelům. Za snahu vrátit základnímu lidskému pokrmu důstojnost. V dobrém úmyslu jsem požehnaný pecen po ochutnání nazvala na sociální síti „nadstandardním“. S tímto přívlastkem nesouhlasil reagující komentátor. Vlastně měl svým způsobem pravdu, když si ze mne utahoval dotazem, čím je propagovaná směsice mouky, vody a soli nadstandardní.

 Díky tomu dotazu jsem si uvědomila, jak instantní doba posouvá původní normy kvality a jakosti. Průmyslově vyráběné rychlokvašky, napumpované éčky, umělými barvivy, fabulující čerstvost nedopečeností nebo dopékáním po rozmražení, jsou na první pohled složitějším, nadstandardním pekařským dílem. Dokud se do něj nezakousneme, nepřivoníme a nevyzkoušíme dobu trvanlivosti.

Chleba z malé výrobny si v sobě nese, nad rámec základních surovin, nejvzácnější a nejdražší ingredience současnosti: čas, ruce a kus srdce. Ty jej povyšují nad běžný, nikoliv cechovní, standard.  Samozřejmě, že bio-mouka umletá na kamenném mlýnku, ručně dolovaná sůl, kvalitní podzemní voda, přírodní kvasy také něco stojí. Osmačtyřicetihodinová fermentace a dvojí pečení prodlouží dobu zrodu základního pečiva od hnětací dížky do nákupní tašky až na pět dní. Kvůli vláčnosti střídky a křupavosti kůrky se, podle mne, vyplatí na finální „boží dar“ počkat a připlatit si a pak s ním šetřit. Ostatně polovina nakoupeného pečiva domácnostmi skončí v odpadu. To si rozhodně originální bochníky, o kterých jsem se rozepsala, nezaslouží. Pomalý a dlouhý proces kvašení je navíc činí lehce stravitelnými. Nemluvě o nadstandardní útulnosti obchůdku a úsměvu prodavačky, které nákup neobyčejně prostého chleba provázejí.

Proměna pevných norem v tekuté písky a luxus obyčejnosti podle mne značí úpadek. Opuštěním Zlatého standardu došlo k největší ekonomické depresi v historii. Vbrzku se u nás zřejmě ze standardního manželství stane nadstandardní instituce pro jakoukoliv pohlavní kombinaci dvou osob.

Standard je bytelná základna pyramidální pece lidskosti. Dává beztvaré hmotě tvar a smysl. Garantuje stabilitu celku. Unese minoritní výstřelky nadstandardního a podstandardního pečiva ve vyšších patrech. I největší "úchylárny" (od standardu) na vrcholu. Neoliberální architekti se snaží rozpálenou pyramidu obrátit vzhůru nohama a na tu vratkou špičku jí postavit. Až nám spadne, kdo pak nám jí postaví? Starý pecař není doma a mladý to neumí.

Autor: Hana Šťastná | čtvrtek 13.12.2018 12:54 | karma článku: 22,52 | přečteno: 853x