Milé české prase. Dnes jsem si na Tebe opakovaně vzpomněla. To když jsem Tě marně hledala v šunce na snídaňovém talíři. V řízku z krkovice. V bundě z vepřovice. V ochlupení malířského štětce.
Je čím dál nemožnější setkat se v běžném životě s Tvojí užitečností. Opouštíš české zemědělce i spotřebitele. Od počátku devadesátých let je pro Tebe naše země Bermudským trojúhelníkem.
Přitom s roční spotřebou kolem čtyřiceti kilogramů patří Češi ke špičce světové ligy jedlíků vepřového. Bohužel, již více než z poloviny jde o maso dovozové.
To tví předci byli jinačí pašáci. Tedy vlastně Pašíci. Ještě na počátku tisíciletí dokázali náš národ stoprocentně nasytit. Evropská unie a globalizace Ti prokazatelně nesvědčí. Tvé blízce i vzdáleně příbuzné předky decimovali otevřeným trhem zavlékané bacily. Zpožděná modernizace socialistických chlívků i rezervy v počtu odchovaných selátek Tvojí maminkou, babičkou, prababičkou…zhoršily šanci na tržní uplatnění Tvé vymírající rodiny v unijním teritoriu.
Neposledním hřebíčkem do rakve k pohřbívání po česku chrochtajících chovů byly a jsou nerovné dotační systémy v Evropě. Že nerozumíš slovu dotace? Představ si je jako nepřiznaný protekční šrot do korýtka zdarma. Umožní Ti prodávat se levněji ve srovnání s vrstevníky bez této podpory.
Také mi nejde na rozum, že zatímco Tvá populace v Česku vymírá, americká produkce vepřového dlouhodobě stoupá. Vloni údajně prasata odchovaná v „USÁrenském“ průmyslovém stylu předčila v celkovém objemu své zaoceánské hovězí kolegy.
V naší republice již více než dvacet let trvá vepřová agónie. Paradoxně české firmy úspěšně stavějí gigantické prasečáky za miliardy korun ve východním zahraničí. například v Ruské federaci. Na oplátku ruské embargo na dovoz potravin způsobilo prodloužení eurounijní prasečí fronty na odbyt o Tvé, původně „doRuskasměřující“, kámoše.
Nesmíš si, milý český štětináči, myslet, že se Tě chovatelé zbavují s lehkým srdcem. Ale nic jiného jim nezbývá. Není možné si dlouhodobě vydržovat prodělečné hospodářské zvíře. Vždyť každé Tvé kilo se již před 23 lety na jatkách prodávalo za skoro o šest korun vyšší cenu než nyní.
Také doplácíš na preferenci bůčku, krkovice a dalších prorostlejších partií v české kuchyni. O co dráže si totiž německý chovatel doma prodá panenku a kotletu, o to levněji může dodávat tlustější partie německých sviní do českých masokombinátů. Tím se stává Tvé zcela v Česku vychované a prodávané tělo neprodejné za ziskovou cenu.
Zdravý životní styl, všechny ty bezmasé diety a preference ptáků a ryb na talíři Ti také k přežití nepomáhá. Už ani grilovací sezóna nezvedá křivku cenového vývoje Tvého masíčka.
Že chceš hledat záchranu v českém patriotismu? Také mne to napadlo. Spočítala jsem, že kdyby jen osm největších zaměstnavatelů v Česku nakrmilo své pracovníky dvakrát v týdnu deseti deky libového tuzemského vepřového masa, přineslo by to jistý roční odbyt skoro padesáti tisícovkám Tvých souputníků s českým rodokmenem.
Ale nepřeceňujme národní sounáležitost v zemi, kde bylo v květnu k vidění víc státních vlajek na podporu hokejového „nároďáku“, než na oslavu výročí konce druhé světové válku.
Ty - milé české prase - hokej nehraješ. Tvá populace za posledních jedenáct let poklesla více než o šedesát procent. Proto Ti doporučuji stát se veskrze chráněným, ohroženým druhem. Budeš se hezky vyjímat v českém zemědělském skanzenu vedle českého česneku, chmele, cukrovky, květin, brambor….
Další perspektivní variantou je sázka na zakrslost a proměnu z hospodářského zvířete na domácího mazlíčka, což teď v rozmařilém světě frčí.
Nebo zdivoč! Ostatně právě Tví lesní bratranci momentálně zažívají populační explozi a blahobyt v české zemědělské krajině.
To kvičení je smích nebo nářek? Slyším v něm nějaký divný přízvuk. Jsi Ty vůbec české prase? Narodilo ses v Dánsku. V Česku rosteš z německé krmné směsi v podniku, na jehož koupi mají i přes dlouhodobou ztrátovost zálusk Holanďani.
Ono je to vlastně jedno. Díky hamižné reprodukci a pasivitě „vepřovinkymilující“ evropské kultury očekávám její i Tvé vyhynutí. Ta nová totiž tou naší pohrdá a prasátkům na talíři nefandí…
