„Zahraniční import chápu, jen když má chlap slabost pro černošky, nebo ho vzrušují malý chodidla a orientální žvatlání. Shánění ženskejch v cizině je nošením dříví do lesa. Máme tady nejluxusnější baby na světě."
Komentuje kamarád Roman svatební oznámení našeho společného přítele Libora. Bude si brát Maďarku.
Copak Maďarsko. Klobásky, papriky, gulášek. Taky jsem pár let odsud měla muže. Otce mých dvou prvních dětí. Vzpomněla jsem si na ten nevydařený mezinárodní sňatek v souvislosti s kritikou dovozového zboží. Balkánskou pikantnost jsem v manželském vztahu neustála.
Takže na základě mých zkušeností i odborných poznatků se k nám amanti, papriky a rajčata od Balatonu vozí zbytečně. V pánech jsme soběstační a aktuální klima i v našich podmínkách výše uvedené zelenině svědčí. A obojí je tak nějak domácky stravitelnější.
Bohužel, více než sto tisíc kamionů k nám každoročně vozí jídlo ze zahraničí. Rozdíl mezi agrárním vývozem a dovozem je mínus třicet miliard korun v neprospěch naší republiky. A kdyby se do exportu nezapočítávaly tabákové výrobky, byla by záporná bilance ještě vyšší. Podstatnou část cizáckých potravin přitom tvoří komodity mírného pásma, které v Česku historicky umíme vyrábět a mohli bychom jimi domácí spotřebu stoprocentně pokrývat.
Velkou měrou se na masivním importu jídla podílí nerovná zemědělská politika Evropské unie a všemožně skrytý dumping, respektive národní podpory v domovských zemích konkurenčních výrobců. Bezesporu by se našly rezervy v produktivitě práce na úrovni naší zemědělské prvovýroby i ve zpracovatelském průmyslu. Domácím zemědělcům i potravinářům v neposlední řadě bere vítr z plachet spotřebitelská orientace na co nejnižší cenu a predátorská politika tržních řetězců vůči dodavatelům. Paradoxně, oč levnější stravu dnešní konzumenti chtějí, o to přísnější požadavky na její výrobu žádají. Aby se pole nehnojila, nestříkala, neorala, zmenšovala. Genetická modifikace a klecový chov jsou téměř sprostá slova. A hlavně, je třeba zachránit svět před skleníkovými plyny!
Jen bych doporučila pomlouvačům krav kvůli žaludeční produkci metanu přeorientovat se na kritiku zmíněné uhlíkové „velestopy“ od „statisícovky“ kamionů. Co třeba uhlíková daň?
Každopádně, nechť se k nám klidně dál vozí tropické ovoce nebo rýže odjinud. S přirážkou za drancování ovzduší i asfaltu.
Ostatně, i sňatek s čistokrevnou Etiopankou nebo Filipínkou - třeba kvůli exotické kráse, temperamentu nebo skromnosti - i v dnešní liberální době - vyjde českého ženicha draze. Platí za něj překonáváním jazykové bariéry, kulturních rozdílů, společenských předsudků a byrokratických komplikací.
Jo a výtěžek z té uhlíkové daně by mohl padnout na podporu kvalitních regionálních potravin a na kampaň „Co na srdci, to na jazyku“. Pokud nám opravdu „nepokrytecky“ leží na srdci prosperita rodného kraje, jako mně s Radkem Liborovo štěstí.
