Setkání s asi největšími a nejmenšími jídlonosiči a poznání teorie relativity zemědělské velikosti. Stihla jsem během posledního týdne.
Disproporční trio agro-událostí mi v hlavě překrývá nachový filtr. Červenou barvu mělo bělmo rozlíceného Pražáka, když vyháněl od kýble s ovsem konkurenčního Starostu. Tihle dva gigantičtí býci si nedávno drsně vyměnili vůdčí roli ve stohlavém stádě bizonů na pastvinách v České Kanadě. Indiánským létem zkrotlé sluneční paprsky umocňovaly před mýma očima červenou barvu vyšisovaných kožichů asi největších přežvýkavců naší planety, při vzrušujícím kodrcání na opancéřovaném vleku za traktorem v jejich blízkosti. Rudou barvu měla i delikátní bizoní svíčková nebo vystresované mikrořasy za zkumavkovým sklem v pobočce Mikrobiologickém ústavu akademie věd ČR v Třeboni. Prý zčervenaly v reakci na bezdusíkovou dietu pod palbou světelných fotonů. Z důvodu nedostatku stavebního materiálu se krvavým antioxidačním filtrem brání přílivu nadbytečné energie. Všemožné vodní pidiorganismy akademici z centra Algatech kultivují a zkoumají jako perspektivní zdroj potravin a léčiv pro lidi, krmiv pro zvířata, půdního hnojiva, paliv a tak.
Stejný odstín měla tvář mého kamaráda, váženého manažera zemědělského podniku, když na konferenci k budoucnosti českého zemědělství reagoval na dotaz, jaká je hranice mezi malým (hodným) a velkým (zlým) zemědělcem. Nedivím se mu. Párhektarové hospodářství jeho rodičům za minulého režimu sebrali a jemu osobně zabránili studovat, protože byl podle tehdejších norem z velkostatkářské rodiny. V současnosti je jako šéf zemědělského družstva opět pranýřovaný za nadprůměrnou velikost úspěšného podniku. Přitom se zemědělci je to jako s jídlem: Na velikosti porce nezáleží. Buď je poctivé, nebo nepoctivé. Dobré nebo hnusné. Přesto si myslím, že pouze hlad může rozsvítit červenou na semaforu naší blahobytné rozežranosti a falešné polarizaci agrárního sektoru.
