Turci nám vyhrožují kvůli nevydání kurdského politika Sáliha Muslima. Poslanci Evropského parlamentu nedávno většinově odhlasovali rezoluci prahnoucí po zahájení sankčního řízení proti Polsku kvůli porušování eurounijních zákonů.
Americký prezident Donald Trump uvalil vysoké tarify na dovoz oceli a hliníku do USA a zahájil tím novodobou obchodní válku. Nedávné nařízení čínské vlády zakazuje dovoz většiny plastového odpadu z Evropy i Ameriky. Dublin IV i migrační směrnice OSN nás prostřednictvím sankčních hrozeb a ultimát nutí k přijímání „neasimilovatelných“ imigrantů.
Pod prizmatem těchto událostí vyniká křehkost a zranitelnost současného blahobytu a také národní vydíratelnost naší otevřené ekonomiky.
Bez oceli, tureckých hadrů a s plastovým sajrajtem se dá pár měsíců vydržet. Bez jídla nikoliv.
Přitom nastavení agrárních podpor a zákonné požadavky podmiňující jejich čerpání plíživě utlumily výrobu potravin v naší zemi na prvorepublikovou úroveň. Ve většině základních komodit jsme nesoběstační. Dalším dopadem Společné zemědělské politiky EU je závislost našich zemědělců na bruselských dotacích. Máme držet pusu a krok, protože do ruky, která krmí naše agropodnikatele třiceti miliardami korun ročně se nekousá.
Co na tom, že z České republiky odchází ročně na dividendách těch korun více než dvě stě miliard. Ve srovnání s tím, je příděl do zemědělského sektoru almužnou. Navíc téměř vykompenzovanou republikovým agrárním saldem, aneb rozdílem mezi vývozem a dovozem zemědělského zboží, který za minulý rok činil cca mínus pětadvacet miliard korun.
Málokdo si uvědomuje, za jakou cenu u nás například tuzemské banky zahraničních vlastníků vysávají přes hranice zisky generované výhradně z našich tuzemských zdrojů. Dividendy z výrobních firem alespoň vydělávají na vývozu. Nicméně i ten je možný jen díky našemu členství v EU, draze vykoupenému útlumem českého zemědělství.
Většina politiků v této věci mlčí nebo krčí rameny. Za těch sto tisíc voličů pracujících v zemědělské prvovýrobě se jim nevyplatí dělat prudké pohyby. Národní potravinovou soběstačnost, s odkazem na volný evropský trh, mnozí téměř považují za sprosté slovo. Ale ani ta nejpopulističtější slova nejsou k jídlu a med kolem pusy si nechá mazat jen nasycený elektorát. Stačí si vzpomenout na „skororevoluční“ nálady ve společnosti jen kvůli skokovému zdražení másla nebo vajec.
