Důchodce, otřes se!

Je míra skutečné ochoty pracovat přímo úměrná hladině studu, který bychom měli pociťovat, když důchody prarodičů hradí naše režie?

Nedávno tiskem problikla zpráva o španělských důchodcích, kteří v rozehřátém písku netančí vášnivé flamenco, u sklenky rudého slunce nevzpomínají na mladá léta, ale ze svých důchodů živí své potomky a prapotomky.

Český důchodce nevidí ve zprávě ze španělského tisku nic závratně nového. Nic, co by každodenně na vlastní kůži nezažíval. Jen výměra ve výši necelých 34 tisíc korun měsíčně možná trošku zabolí. Nu což, je to daleko a určitě je tam dráž než u nás. To, že sedmdesátiletá žena ze svého důchodu živí téměř čtyřicetiletou dceru a její dvě dospělé děti, už mu známé připadá! Je třeba se uskrovnit, nepracující mládí podpořit a sem tam nějakou tu nepravdu skousnout. Bezzubými ústy, neboť na vlastní zuby jaksi nejsou prostředky.

Nuceně pracující důchodce se stal součástí naší každovšednosti. Je tuze lehkým a alibistickým terčem pro ty, kteří by pracovat mohli, ale nechtějí. Na důchodce, který mládí brání růst a sílit, se lehce upře prst.

Dávno jsme si zvykli, že nepravdy dějící se někde venku, snáze strpíme i my.

Když jsem se starostí milující vnučky pozorovala babičky ohnutá záda…co chvilku se narovnala a rukou se snažila bolest vyhladit do ztracena. Ale oči ji zrazovaly. „Však v důchodu si odpočinu,“ říkávala konejšivě. Rakovina ji zastavila dřív, než si stačila obléci sváteční, vlastnoručně pletený svetřík a vyrazit s ostatními důchodci na výlet. Žít. Konečně ten život vychutnat tak, jak to důchodcové čeští vídávali při práci na poli, když kolem projel nablýskaný autobus plný německých, barvami hrajících turistů. „To nás holky taky čeká, až budeme v tom důchodě,“ řekla jedna všem a svoje představy o té krásně době, spřádaly pak už každá zvlášť nad dozrávající řepou.

Svět je jaksi naruby a ztratil posloupnost. Ždímeme staroušky, kteří dali i víc než mohli. Mládí v rozpuku sil dovolíme letitou zahálku podestlanou výmluvou, že tak žijí všichni.

Návštěvy v domovech důchodců až nápadně se prolínají s příchodem důchodových dávek v rámci sociálního zabezpečení.

A neměli bychom to být my, kdo podstrčí nějakou tu korunu navíc k mizernému důchodu a umožní našim starouškům splnění toho, na co nikdy nebyl čas? A toho je čím dál míň. Neměli bychom to být my, kdo vykope z polstrovaných sedaček přežrané a pospávající politiky, kteří z našich předků udělali otroky, a kteří jsou hlavními viníky za to, že jsme politikou vlády přinuceni brát a ne dávat?

Neměli bychom to být my, kdo by se měl přestat stydět a začít jednat?

P.s.: Dobře vím, že nás je spousta, kteří si chodíme k našim starouškům leda tak pro pohlazení a na kus řeči "jak fajn to bylo tenkrát" :) Vám samozřejmě patří obrovská úcta a poděkování. Pokud ve svém okolí potkáváte "cizí osamělé stáří", podejte ruku a přidejte pár vlídných slov. Děkuji.