Bílá černé nevěří

Sytý hladovému, politik svému voliči, žena muži v kuchyni a muž ženě za volantem. Jsou za nedůvěru, ve vzduchu visící, na vině předsudky, či důvěra již jednou daná a posléze zklamaná? 

Když byla za německou hranici unesena romská holčička, málokdo z nás, si při pohledu do tváří mnohočetné rodiny, neřekl – co je to zas za divadlo? Když se objevila teorie, že děvčátko bylo rodinou vyměněno za dům, davy spokojeně pokyvovaly – to je ta známá pohádka, jejíž konec známe. Můžeme s klidem borovým otočit na další stranu, aniž bychom museli řešit různá situační dilemata. Zmlácený chlapec v Břeclavi se del tutto přesvědčenému národu omluvil a hořký pocit z křivdy se ztratil kdesi v propadlišti přízraků, které se čas od času dějí, ale naše myšlení, naše přesvědčení podstatně neovlivní.

Když důvěru dáme a někdo ji popadne, sežmoulá, vysměje… zklame, jsme ochotni ji dát do oběhu znovu? Za jak dlouho a komu? Přestaneme kvůli jednomu zklamání věřit ve svazek manželský, přátelství na věčné časy, Boží mlýny? Vozí li někdo naši důvěru a trpělivost víc jak čtyřicet let, nemáme chuť strhnout srp a kladivo z rudých práporů a rozmlátit všechny ty cizí ideály, které nenávratně pošlapaly naše sny? Byl to zločin, který nikdy nemůže být dostatečně potrestán. Jakákoliv zmínka vykřesaná azbukou a stvrzená mlasknutím trojitého Brežněva, žene nás v tvrdém odmítání vpřed jak rozzuřeného býka, kterému před doutnající čenich rozprostřou červené trenýrky.

O dění v ruském Kremlu jsme se - nejen díky cinknutí několika klíčů - přestali zajímat. Však taky máme v našich dvou komorách svých starostí dost. Naši politici opakovaně důvěru v ně kladenou vždy dobře zpeněží a zmizí. A my ne a ne si z toho vzít ponaučení. V němém úžasu sledujeme jejich lety za obzory všedních dní – za naše peníze, jejich procházky s našimi milióny v krabicích od bot. Jejich zálety, obžerství, pospávání během jednání – jak jinak za naše peníze. A nerozumíme. Marketingový guru Jack Trout už kdysi trefně řekl: Nedůvěřujte těm, kterým nerozumíte.