Pacient - rukojmí? Nebo jak je to mezi lékaři?

Již delší dobu jsem „neblogovala“. Asi jsem si žila tak nějak spokojeně, bez toho, že by mě k psaní něco vyprovokovalo.

Sice už dva měsíce v domě s rozbouranou koupelnou poté, co se přišlo na to, že sprchový kout přestal dostatečně izolovat, ale v rámci možností asi v klidu a spokojeně.

Až do nedávného dne, kdy jsem konečně, sama sebe, přesvědčila o tom, že když mě ty nohy opravdu bolejí tak, že mi dělá problém ujít pár kroků, k tomu lékaři opravdu musím zajít.

Začala jsem tím, že jsem hned po ránu zkonzultovala se sestřičkou, zda mohu do venkovské ordinace, kam pan doktor 1x za týden dojíždí (nevím, jestli na hodinu či víc?). Sestřička mi řekla, ať přijdu, že s sebou vezme kartu a uvidí se, jestli to doktor vyřeší tam nebo se s ním prostě domluvím. Tak príma. Odskočila jsem si z práce, vyčkala asi půl hodiny v čekárně a byla jsem TAM.

Nejprve jsem dostala poučení, že TAM je to určeno pro důchodce a píší se tam recepty. Pak jsem byla dotázána, co mě trápí. Nohy, pane doktore, čím dál tím víc mě bolejí nohy. Začalo to po cestě letadlem…Aha, máte těžké nohy. Byl učiněn záznam do zdravotní evidence. S otázkou, jestli to zatím tedy zkusíme naslepo (když se v té ordinaci nedělá nic jiného než ty recepty). Přikývla jsem. Doktorům neodporuji. Cítím se při návštěvě jakéhokoliv doktora podřízeně. Neumím chodit k doktorům. Celý život jsem chodila velmi málo a každá návštěva u lékaře je pro předem nepříjemným, stresujícím zážitkem. Za to se všem lékařům omlouvám. Nemůžu za to a zatím jsem to nepřekonala. Možná to přijde časem, až budu jich služby nucena využívat častěji. Možná.

Takže když se vrátím k důvodu své návštěvy u lékaře. Na 14 dní mám vyzkoušet zvýšit dávku léku, který již léta užívám a pak uvidíme. To, že mám strach z toho, že moje žíly mohly mít zrovna zánět žil či že mám tak trochu obavy z trombózy, to jsem si netroufala ani moc říkat, i když se mi chtělo. Ale zato mám zase změřený tlak a napsané léky a jeho snižování na dalšího 1 roku. Príma, taky dobře. Tedy pokud je budu mít ještě příležitost využívat :).

A měla jsem ve zdravotní dokumentaci připravenou žádanku na krev. Každoroční preventivní vyšetření. A to mi připomnělo, že musím mít „základní laboratoř“, protože mám mít před operací šedého zákalu revmatologické vyšetření. A na to vyšetření mě objednali s tím, že si mám s sebou přinést „základní laboratoř“. Ale požadavek na „základní laboratoř“ někdo musí napsat. Tedy jsem poprosila pana doktora. A BÁC!!! Já naivka. Pan doktor mi nic nenapíše, protože nebude paní doktorce dělat sekretářku. Jestli paní doktorka něco potřebuje, ať si to zařídí sama. Tak. A mám to. Já měla za to, že to vyšetření nepotřebuje ani tak paní doktorka, jako spíš já. Nojo, pane doktore, ale co já mám dělat? Já říkám, co mi řekli na revmatologii, Vy mi to napsat nechcete…co já mám tedy dělat? Změnit revmatologa! zněla lékařská, zcela jistě dobře míněná rada. Pro jistotu jsem další den na zmíněnou revmatologii volala, abych se optala, jestli by mi ten požadavek na „základní laboratoř“ nenapsali tam. Nenapsali. Ten má napsat obvodní lékař. Ten taky nenapíše. Protože nebude dělat nikomu sekretářku.

Nevím, možná revmatologa změním (i když žádného zatím nemám, protože to měla být moje první návštěva v mém životě u lékaře takovéto odbornosti).  Akorát že nevím, co vlastně mám dělat, na koho se obrátit, abych se ke kýženému výsledku dostala.

Jedno vím ale jistě. Já jako pacient jsem se cítila a stále cítím tak nějak jako že je jedno, že já pacient něco potřebuji. Jako by to bylo až druhořadé. Jako bych byla prostředkem nějakého interního vzájemného boje doktorů. Mě je totiž úplně jedno, kdo mi jakou žádanku vypíše. Dokonce bych si klidně i ten odběr zaplatila, hlavně bych ho ale potřebovala, protože potřebuju to vyšetření. A nemám čas a ani chuť lítat od čerta k ďáblu a doprošovat se. Doprošovat se vydání papírku s několika křížky.