Řeším, řešíš, řešíme – domácí úkoly, tablety s rozšířenou realitou a klidná vesnice.

Je nadhozen problém a ten pak celá republika řeší. Ale všechno souvisí se vším. Klidná vesnice, domácí úkoly i tablety s rozšířenou realitou pro výuku.

Nedávno na mě na FB vykouknul příspěvek, cituji:

„Od začátku tohoto měsíce se řeší všude v ČR otázka, zda mají být domácí úkoly pro žáky povinné nebo nepovinné. Možná jsem jen ignorant, ale díval jsem se na konferenci o vzdělání, kterou pořádal Apple v Chicagu tento týden. Tam řešili, jak si může žák díky tabletu s rozšířenou realitou zobrazit např. díla známých umělců v rohu své třídy, přiblížit si je a studovat detaily, aniž by dítě muselo cestovat do muzea v jiné zemi. A představili řadu další zajímavých věcí. Vážně jsem jediný, kterému vadí, že mi řešíme povinné / nepovinné domácí úkoly, přičemž v zahraničí řeší budoucnost vzdělání a co mohou udělat pro to, aby vzdělání žáky skutečně bavilo a bylo pro ně co nejpřínosnější? Ano, řešení otázky domácích úkolů je důležité, ale neměli  jsem mít tohle proboha vyřešené už několik let? Navíc, pokud bude výuka pro žáky zajímavá, poutavá a bude jim dávat smysl, tak nevyřeší se tím i chuť dělat domácí úkoly?“ Autor citátu je mladý a vzdělaný.

A já jsem si dovolila vyjádřit názor. A to takový, že děti by měly být vychovávány tak, aby věděly,že reálný život přináší, bohužel, i povinnosti. Aby je byly schopny v reálném svém budoucím dospěláckém období respektovat. A, aspoň podle mého názoru, k tomu napomáhají i ty domácí úkoly. Ale vezmu to hezky popořádku.

Bydlím v obci. Klidné obci. Poslední dobou se nám zde po silnici prohání na kolech parta kluků. Nic bych proti tomu neměla, kdyby se proháněli v souladu s obecnými pravidly, v tomto případě pravidly silničního provozu, resp. příslušnou vyhláškou. Asi je zřejmé, že tomu tak není. Kdyby bylo, neměla bych o čem psát.

Kluci se předvádějí, tedy nevím před kým, ale zdá se, že je to tak. Tu jedou po chodníku, z něj hupnou napříč přes silnici, tam si zakrouží dokola, projedou se „po zadních“ (rozuměj hezky po zadním kole), prostředkem silnice, po chvíli zase hup zpátky na chodník. A tak se to opakuje skoro každý den. Problém je v tom, že se jedná o hlavní silnici, které vesnicí vede a jezdí tudy celkem dost aut, která se hochům zatím vždy stihla vyhnout.

Snažila jsem se klukům vysvětlit, kamarádským tónem, že tím svým jednáním ohrožují sebe a taky svoje okolí. Samozřejmě že jsem neuspěla. Dozvěděla jsem se jen, že mají právo a že nedělají nic špatného.

Jednou, když jsem si tak šla po vsi pěšky a kluci se zase předváděli, vzala jsem do ruky telefon. Hoši nabyli dojmu, že je snad fotím či co. V tu ráno znali svoje... hádejte co. Asi jste uhádli, že povinnosti (třeba podrobit se vyhlášce o silničním provozu) to nebyly. Znali svoje PRÁVA. Paní, a proč nás fotíte? My s tím nesouhlasíme, Vy nás nesmíte fotit. A to jsem jen  vzala do ruky telefon…  

Máme ve vsi založenou FB skupinku, kde se informujeme o tom, když se něco koná. Tak jsem tam i toto upozornění na nebezpečné chování místního dorostu napsala. Třeba si to rodiče uvědomí, jsem si říkala. Třeba o tom ani neví. Podle reakcí na příspěvek jsem zjistila, že asi vědí. A ozval se mi taky soukromě jeden z těch kluků. A psal, nutno podotknout že slušně, že mám být ráda, že kluci nefetují a nekradou. On že sice z naší vsi není, ale jezdí tam mezi tu partu taky, protože u nás je klid. A vysvětlil mi, že ti kluci si ten život takhle užívají.

Škoda, že jim někdy někdo někde, ideálně doma, neřekne, že ten klid je tam díky tomu, že většina ze sousedů se podrobuje nějakým pravidlům. A když se podrobovat přestaneme, že o ten klid ve vsi přijdou i oni.

Vrátím se k domácím úkolům.

Ono to s tím souvisí, jako že všechno souvisí se vším. Kolega z mé citace výše by chtěl nadnárodně řešit jak díky tabletu s rozšířenou realitou….., aby výuka děti zaujala a aby je bavila. S tím nelze než souhlasit. U nás zatím řešíme zda je domácí úkol povinný nebo ne. Ale pořád, podle mého názoru, nejsme u jádra pudla. Podle mého názoru je to jádro pudla v kantorovi. V jeho společenské prestiži a zejména jeho autoritě. V autoritě kantorského stavu ve společnosti jako takového. Dokud nebude mít kantor patřičné společenské postavení, pokud rodiče budou doma kantory před dětmi zesměšňovat, můžeme stále dokola vést různé debaty nad tím či oním.

Když dítě dostane domácí úkol, má možnost volby – splnit nebo nesplnit. Pokud nesplní, mělo by si být vědomo toho, že jeho rozhodnutí bude mít následky. Jako všechno ostatní v celém životě. A jestli domácí úkoly budou nebo nebudou - nemohl by i kantor mít právo volby? Na  jeho straně je také to, dokázat zaujmout děti tak, aby rády ty domácí úkoly, pokud se rozhodne je zadávat (a nemusí to být nějaké opsané cvičení v sešitě), plnily. A třeba by ani neměly potřebu hopsat po vsi na kole po prostředku hlavní silnice. Ale i ten kantor potřebuje motivaci. Prostě všechno souvisí se vším.