Nemám ráda cizí slova, nerada je používám. Přesto už potřetí na toto téma píšu. Ač slovo ne pro mě příjemné, to co za ním stojí je víc než pozitivní. A proto se pro mě i to nečeské slovo zlidšťuje.
Posledně jsem psala o jedné vesnici, kde si s pomocí dotace, kterou získali prostřednictvím místní akční skupiny, zrekonstruovali a vybavili volnočasové centrum. Vybavena byla i keramická dílna. Včetně dvou hrnčířských kruhů a vypalovací pece.
Kruh sám o sobě není k ničemu, když k němu není ten, kdo by na něm uměl točit. Ono to totiž není až tak jednoduché, jak to vypadá v různých ukázkách na internetu nebo v televizi. To vím, z vlastní zkušenosti. Ale zdejší měli štěstí. Jeden jejich příznivec znal paní. Mladou paní, která se v keramice shlédla a točit se samostudiem naučila.
Oslovili jí, slovo dalo slovo a ona dojíždí. Jednou týdně. A tak už několik dalších lidí umí na kruhu točit a vytáčet úžasné keramické bucláčky. Někdy i s pokličkami. Mladá paní byla vtažena. Jezdí se svým umem a hrnčířským kruhem na Venkovské farmářské trhy, kde své umění předvádí. Taky zde občas něco prodá. Získala pro svoje výrobky regionální značku KRUŠNOHOŘÍ regionální produkt. V regionu začala být známá. A taky poptávaná. Někdy už nemá čas jet na „náš“ trh.
Ale nejen, že jezdí na „naše“ (tzn. venkovské farmářské) trhy a další akce obdobného charakteru. Začaly si jí zvát i školky. A nejen školky. Dokonce i obce. Svoje umění naposledy předváděla na večeru jubilantů seniorům v sousední vsi. A nejen předváděla. Senioři i o sto šest točili. A mělo to, jak jinak, samozřejmě opět úspěch.
A jsem zase pyšná na to, že můžu říci, že jsme byli u toho a že jsme tomu my zpočátku napomohli. Rozumějte - my místní akční skupina. A že nepíšu která? Zřejmě proto, že to nepovažuji až za tak důležité. Je nás po republice hodně, dnes už kolem 180. Může to být příběh skoro každé z nich.
