Že bych byla už moc stará? Nepřipadám si tak. Mé studium na střední bylo přeci nedávno. I když skončilo v roce 1980. Asi proto se mi zdají tanečky kolem státních / nestátních přijímaček na střední školy či maturit absurdní.
Studovala jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Chomutově. V letech 1976 - 1980.
I my, kteří jsme byli na vysvědčení v deváté třídě byli obdaření samými jedničkami, jsme absolvovali přijímací zkoušky. A to jestli jsme byli nebo nebyli přijati, záleželo nejen na prospěchu, ale také na politické angažovanosti rodičů, jejich třídním původu atd. V tom byla velká nespravedlnost. Přijímačky jako takové byly stejné pro všechny střední školy bez rozdílu. A zadání do poslední chvíle utajené. Nikdo se nad tím nepozastavoval (ono to ani moc nešlo). Ale na střední školy se hlásili ti, kdo chtěli studovat. S trojkami v pololetí v "devítce" většinou nemělo ani moc cenu se hlásit.
Maturovali jsme povinně (všechny střední školy) z českého a ruského jazyka a ze dvou dalších předmětů. Technické školy měly maturitní zkoušky ze stěžejních předmětů daného studijního oboru. Studovala jsme automatizační a měřící techniku, a tak jsem maturovala z automatizace a elektroniky. Místo elektroniky jsme si mohli vybrat laboratorní měření.
Maturita z českého a ruského jazyka byla, jak jsem psala, stejná pro všechny školy. Nejprve písemná část. V dubnu. V úterý a ve čtvrtek. Ráno v 8 hodin (nebo možná ve 3/4 na osm) byla témata vysílána rozhlasem do všech středních škol v republice. Do všech středních škol stejná témata. V květnu následovala písemka z odborných technických předmětů. V úterý a ve čtvrtek. Zadání už bylo v režii školy. Abychom byli schopni z technických předmětů odmaturovat, museli jsme zvládat i matematiku. I bez toho, že by byla maturitním předmětem. I když v té době již kalkulačky existovaly a dokonce jsme je směli používat, tak ten, kdo ve druhém ročníku neuměl bravurně ovládat logaritmické pravítko, ten se do třetího nedostal. Bylo to také o učiteli.
Ano, technika je dnes úplně někde jinde než u logaritmického pravítka. Ale umět s ním pracovat znamenalo pochopit určité matematické funkce. Mělo to smysl. Aspoň pochopit princip. Učili jsme se přemýšlet, zapojovat logické myšlení, dokázat se orientovat. I když jsme věděli, že z matematiky maturovat nebudeme.
Školství v té době bylo na celkem slušné úrovni. Pochopitelně, že byly rozdíly v kvalitě mezi školami stejného zaměření. To bude vždy. Na naší škole jsme např. v matematice jsme probírali i vyšší matematiku. Nevím, zda byla součástí osnov tohoto předmětu každé střední odborné školy. Ale - když jsem se před časem zeptala příslušnice další generace, absolventky gymnázia (kde by matematika měla být jaksi základem klasického vzdělání), co je to integrál či derivace, tak se na mě dívala, jako bych na ní chrlila sprostá slova.
Tanečky ohledně státní maturit, státních přijímacích zkoušek apod. mi přijdou zcela nesmyslné. Ten model, který byl v době, kdy jsem já maturovala, byl dobrý - pro všechny stejné zadání z té obecné části (čeština, ruština, nyní samozřejmě jiný jazyk), další odborná část podle odbornosti školy. V případě gymnázií pak klidně i státní zkouška z matematiky. Aby ji měli všichni stejnou a dala se srovnávat kvalita škol apod. Jenže to dobré, fungující, jsme museli opustit, abychom se k tomu, snad, po dlouhých letech zase jakoby tak nějak oklikou, pokusili zase se vrátit?
Já osobně se domnívám, že jsem na své průmyslovce dostala podstatně lepší úroveň vzdělání než dostávají současní maturanti, a to i bez toho, že bych měla maturitu z matematiky.
