Všechno není tak špatné, jak mnozí tvrdí. Znovu jsem se o tom přesvědčila o víkendu na chalupě. Ráda bych se s vámi podělila o náš příběh.
Našli jsme koťata. Přesněji – ta roztomilá čtyřčlenná smečka si našla nás. Po pátečním podvečerním dojezdu na chalupu ji zřejmě přilákalo světlo z otevřených dveří, hlasy a ruch provázející stěhování věcí z aut do domu. Koťata byla čistá, s plnými bříšky a evidentně zvyklá na lidi. Získala si nás okamžitě – nejdřív samozřejmě moji malou vnučku. No a tak jsme je nakrmili a poskytli jim nocleh. Následující den ovšem započala naše anabáze na téma „kam s nimi“. Nejprve jsme obešli celou vesnici s dotazem, zda ty chlupaté kuličky někdo nepostrádá. Nikomu nechyběly. Obvolali jsme okolní útulky. Nebylo místo. Dostali jsme sice spoustu dobře míněných rad typu : „….hlavně nekrmit …..odvést do lesa….“ či „…. vypustit někde u jízdárny, tam je hodně myší…..“. Zkuste si ale na takováto drastická řešení jen pomyslet, obzvlášť, když máte v patách devítiletou zapálenou ochránkyni zvířecích práv. Jednohlasně jsme je odmítli jako nehumánní a hlavně nevýchovná.
Přišla neděle, koťata se vesele zabydlovala na chalupě a jejím nejbližším okolí. Nás ale počínala přepadat panika při pomyšlení na to, co bude, až odjedeme. Nechat dvouměsíční bezbranné tvorečky napospas nešlo, vzít je domů taky ne.
Řešení se přece jen našlo. Jmenuje se Liga na ochranu zvířat. Děkujeme touto cestou jejímu předsedovi, který nejenže pro malé nalezence osobně přijel, ale hlavně pro ně našel azyl. A navíc okamžitě zveřejnil na webu jejich příběh i s fotografií, aby malí chlupáčci našli co nejrychleji nový domov.
A pak, že v našem státě nic nefunguje! Dívejme se na svět více optimisticky a nechme si občas poradit od našich dětí a vnuček.
