Miluji Novohradské hory. Před lety jsem si na jejich okraji pořídila starší rekreační domek, říkáme mu v rodině hrdě „chalupa“. Trávím tam veškerý svůj volný čas, delší než tři dny, na "otočku" je to přece jen trochu daleko.
Novohradské hory jsou zvláštním koutem naší země. Říkám jim „Šumava mého dětství“. Jsou opravdu takové, jak si pamatuji Šumavu z dovolených s mými rodiči – divoké hluboké lesy, rychlé potoky hnědé od rašeliny, horské louky a pláně s krásnými výhledy, houby a déšť, nebo alespoň mlha. Žádný kůrovec, žádná megalomanská rekreační výstavba………. A téměř liduprázdno, na Šumavě jsme tehdy potkávali častěji pohraničníky se psy, hlídající časově omezené a řídké turistické stezky, než jiné turisty. To v Novohradských horách dnes často celý den nepotkáte vůbec nikoho. Zásadní podíl na divoké nedotčenosti novohradské přírody má paradoxně komunistický režim, jehož zvrhlé rádoby obranné opatření Železná opona zastavilo na půl století jakýkoli rozvoj území.
Stejně jako v ostatních pohraničních horách v bývalých Sudetech i atmosféru Novohradek nostalgicky dotváří stopy dřívější lidské činnosti. Zaniklé vsi, osady a samoty, hřbitůvky v lesích, Boží muka na nejneočekávanějších místech, prosté kříže na křižovatkách dávno zmizelých cest. Tam, kde jsou dnes jen hluboké lesy žili dříve lidé, rodili se i umírali, pracovali v lesích či ve sklárnách, na vyklučených, nekonečnými kamennými ohradami křižovaných loukách pásli svůj dobytek i ceněné koníky na stahování dřeva, bojovali s počasím i s přírodou. Pro vnímavého poutníka neomezené množství příležitostí k hledání a nalézání.
Mezi obcemi Kuří a Lužnice stávala osada Klepná. Ve výšce téměř 900 metrů ji tvořila desítka roztroušených usedlostí, obývaných horaly německé národnosti. Obyvatelé byli po válce odsunuti, domy již nebyly znovu osídleny. Po staletí tvrdou dřinou udržované pastviny s drobnými políčky během pár let zmizely pod náletovým porostem, dřevěné krovy se propadly, zdi se postupně sesuly. Zůstaly jen nenápadné shluky kamenů, zarostlé mechem a křovím. Příroda zvítězila.
V nepříliš rozsáhlé literatuře o současných Novohradských horách jsem narazila na zmínku o posledním stojícím domě z bývalé Klepné. Milan Koželuh, autor na první pohled nenápadné, ale krásnými fotografiemi a zasvěcenými popisy po okraj naplněné knížky Nezapomenuté stopy mi však mnoho indicií k jeho nalezení neposkytl. Jsem mu za to ale vděčná, připravil mi tím nezapomenutelné léto. Posledního Mohykána, jak tento fotograf a horský vůdce zříceninu usedlosti nazval, jsem usilovně hledala od června až do září.
Naivně jsem se totiž nejdřív domnívala, že ho najdu hned napoprvé. Samozřejmě to byl omyl. Jak hluboký, to jsem zjišťovala až postupně, při dalších a dalších pátracích výpravách do odhadované oblasti. Z hledání se postupem týdnů stávala posedlost, pátrala jsem ve starých mapách, pomocí starých leteckých snímků z padesátých let postupně hledala a nacházela zbytky ostatních domů z osady, našla i Boží muka, která jediná zůstala stát. Nachodila jsem desítky kilometrů, našla jsem dokonce čerstvě uhynulého muflona, který se nešťastně zachytil rohem o strom. Ale Poslední Mohykán stále nikde. A přitom na fotografiích pana Koželuha byl tak krásný………..
Až přišla neděle 25. září. Kouzelný, neobvykle teplý podzimní den. Vyrazila jsem „do hory“ hned brzy ráno, v údolích ještě mléčně hustá mlha, nahoře už ostré slunce. Kromě ptáků a jedné vyplašené laně jsem nepotkala živou duši, jako ostatně téměř pokaždé. Měla jsem pevný cíl – po důkladné domácí přípravě najít snad poslední mnou neobjevené zbořeniště. Dokonce jsem si večer předem vlastnoručně nakreslila neumělou mapu podle té staré letecké z padesátých let. V terénu jsem pak počítala kroky, abych přesněji odhadla vzdálenosti, držela jsem se i pečlivě spočítaných kamenných ohrad, které byly za snímcích viditelné a zůstaly v lese dodnes patrné. Až jsem ho našla. Ve svahu stejnojmenné hory Klepná, dokonale ukrytého v porostu. Kdybych bývala nešla téměř najisto, ze vzdálenosti dvaceti – třiceti metrů bych jej už neviděla.
Je opravdu krásný. Výstavný štít dává tušit zámožnost majitelů, stejně jako velká parádní světnice. Valené klenby z drobných kamenů nad kuchyní a ustájením dobytka jsou pečlivě vyskládané a stále drží. Unikátní jsou dveřní a okenní překlady z velkých plochách kamenů. Do sklepa jsem se neodvážila, přístup je zčásti zasypaný. Celá zřícenina působí romantickým dojmem staré kamenné tvrze. Propátrala jsem dům i okolí, pořídila spoustu fotek, natočila video. Pak jsem se usadila opodál na kameni, jen tak koukala a užívala si vítězné pocity dávných objevitelů. Jak málo někdy stačí ke štěstí!
Závěrem bych možná mohla či měla alespoň přibližně popsat, kde tedy Poslední Mohykán Novohradských hor stojí. Neudělám to. Najděte si ho sami. Věřte, že to stojí za to.
