Senátu sluší pestrost

Politické kluby by v senátu neměly existovat. Senátoři by primárně měli pracovat ve výborech podle jejich odborného zaměření.

Takto razantní názor po letech zkušeností s prací v senátu několikrát veřejně vyslovil tehdejší (1998-2004) plzeňský senátor Jiří Skalický. Máme před sebou druhé kolo devátých řádných voleb do senátu a stále řešíme zda senát a v jaké podobě potřebujme a zda je vůbec k něčemu prospěšný. Vynechme pokleslé diskuze o výši cen jídel v senátní restauraci a vážně se pobavme o roli senátu v zákonodárném a politickém systému České republiky.

Senát se v minulosti několikrát mimořádně osvědčil, v několika případech senátoři zklamali.

Senátoři ušetřili daňovým poplatníkům přes 40 miliard (skutečně miliard), když zásadně napomohli zablokovat korupční nákup grippenů nachystaný vládou Miloše Zemana a podporovaný většinou poslanců lidovců (dnes TOP) a Unie svobody.

V mezinárodním srovnání patří český senát k nejúspěšnějším horním komorám v počtu prosazených změn zákonů. Jeho role při ochraně ústavy a potvrzování ústavních soudů je zásadní a až na výjimky, kladná. Senát, jako komora moudrých, poněkud překvapivě zafungoval jako trampolína pro boční vstup nebo návrat výrazných osobností na politickou scénu, např. Topolánek, Schwarzenberg, Čunek, Dienstbier ml., Rychetský, atd.

Především je však senát důležitou součásti demokratického a liberálního systému vlády, kde se různé jeho složky vzájemně vyvažují a kontrolují. 

Senátory si neidealizujme, nejen Čunek je „kontroverzní“. Mezi senátory byli výlupci odsouzení za korupci v řádu desítek miliónů, jiný vydíral svoji asistentku (současný náměstek ministra), jiní se při volbě prezidenta hroutili, když měli projevit vlastní názor, atd.

V šestnáctileté historii poškozovalo senát v jeho hlavní roli stabilizujícího prvku politického systému partajnictví a dominace jedné strany. Několik let to byla ODS, v době opoziční smlouvy spolupracující s ČSSD. Čtyři roky dominace ČSSD pro drtivém úspěchu v roce 2008, kdy získala ve volbách 23 z 27 mandátů (1 KSČM, 3 ODS), posunuly senát z komory osobností, byť začasté jen lokálních (starostové), do poslušně hlasující mašinérie Lidového domu. Nadcházející druhé kolo voleb tento neblahý trend pouze posílí a možná drtivě. Za dva roky můžeme žít v zemi kde ČSSD ovládá post prezidenta, premiéra a sněmovnu, předsedu senátu a senát, má většinu v Ústavním soudu, ovládá kraje. Někde k většině vypomůžou komunisté, jinde lidovci.   

Proč v senátu ztrácet čas diskuzí napříč kluby, když bude stačit hlas pouhé většiny senátorů ČSSD? To je také zásadní systémový pohled proč jít volit v druhém kole senátních voleb a hlasovat „všichni proti ČSSD“. V roce 1996 před druhým kolem vyslovil slogan „všichni proti ODS“ předseda lidovců Josef Lux a napomohl tak zabránit hegemonii ODS při ustavení senátu. Vracím se k úvodní tezi Jiřího Skalického, senát nemá být v područí stran a když už tak, bez dominance jedné z nich. V senátu poprvé vznikne klub KSČM, téměř jistě zanikne klub TOP09 a možná i KDU-ČSL. Oranžoví si prosadí vše na čem se strana shodne. To není dobře.

Upozornění, autor tohoto textu v žádném případě nedoporučuje laskavým čtenářům v jejichž volebním obvodě (10 z 27) je na výběr mezi levicovými kandidáty, volbu komunisty.   

Autor pracoval osm let jako asistent nezávislých senátorů E.Outraty a J.Zlatušky