V mezilidských vztazích se vyskytuje zvláštní, ovšem stále velmi rozšířený model chování, kterému lidé, již ho provozují, říkají “je to přece rodina/je to přece kolega/šéf/kamarád...”.
Jako by tato věta byla schopna přikrýt a ospravedlnit chování, které bychom u kohokoli jiného vyhodnotili jako citové vydírání, výměnný obchod, využívání či zneužívání. Pro milovníky Saturnina: představte si tetu Kateřinu. Tyto rysy se objevují ve všech mezilidských vztazích – na pracovišti, mezi přáteli a známými, sousedy...
Pro příklad: “Já jsem tě vychovala/tolik jsem se kvůli tobě nadřel/kdo tě dostal na školu/napsal jsem ti prémie... a ty mi teď nechceš ani …”. Jde o klasický výměnný obchod, chcete-li vydírání, který je o to záludnější, že si ho vymahač schovává na dobu, která se jemu samému hodí. Nevíte tak dne ani hodiny, kdy vás povolá do služby a vy si budete muset přeorganizovat plány, abyste mu mohli vyhovět. Ovšem pokud dával nezištně, jak bude sám tvrdit, nemůže očekávat výběr svého “vkladu”. Je jen na vaší dobré vůli, zda pomůžete či ne. Nikdo by vás k tomu neměl nutit pomocí citového vydírání a vzbuzování pocitů viny či společenského odsudku.
Ale pozor, netvrdím teď, že by si lidé neměli pomáhat, jistě že je pak život příjemnější, snazší a hezčí.
Měli bychom si však být vědomi toho, co slovo “pomoc” skutečně znamená. Pro mě to je stav, kdy pro někoho druhého opravdu ze srdce chci něco udělat. Proto to udělám. Ne aby mě měl za to rád, byl mi zavázán “na někdy”, abych ukázala, že JÁ jsem v tomto ohledu lepší/schopnější nežli on..., či z jakéhokoli jiného “nečistého” důvodu. Když cítím, že je potřebné něco udělat a dotyčný je schopen to přijmout, zeptám se a souhlasí-li, pomůžu a ráda. A neschovávám si to jako “pojistku” pro situaci, kdy budu potřebovat něco já. Prostě “dám” a zapomenu, že jsem dala. Pak teprve jde o skutečnou pomoc. Vesmír moji energii vrací, tudíž i mně třeba někdy bude pomoženo, ne však nutně ze strany člověka, kterému jsem pomohla já. Vesmír umí překvapit, ale energie (a laskavá pomoc je velmi silnou energií) se v něm neztrácí. Ovšem neztrácí se v něm ani ta negativní. Ta, která je spojena se vztekem, frustrací, sebelítostí (“já jsem se pro tebe tak obětovala a ty ses na mě úplně vykašlal...”). Jestliže cítíme jakoukoli negativní emoci, protože jsme za svou “pomoc” čekali cosi nazpátek a nedostali to, znamená to jediné: člověk, kterého nazýváme “nevděčným parchantem” nemusí nutně být “nevděčným parchantem”, to spíše my jsme “výměnným obchodníkem” a nedávali jsme čistě. Pokud bychom skutečně dávali, neočekávali bychom nic “výměnou” nazpět.
Ovšem neznamená to, že bychom si neměli být vědomi energetické rovnováhy (viz jeden z předchozích článků Kdo je to přítel – energetická rovnováha ve vztazích). Pokud někdo z našich blízkých umí jen/převážně brát, znamená to, že si nás neváží, že své potřeby považuje za nadřazené těm našim. A to v pořádku není. Všichni jsme lidé stejné hodnoty. Jde vlastně o to, najít rovnováhu. Vědět, kdy je pomoc skutečnou pomocí a kdy s ní jen kšeftujeme. A to není snadné rozlišit. Není však nemožné se to naučit.
Krásný den:-)
