Láska nebo výměnný obchod?

Jak často zaměňujeme lásku za výměnný obchod a jak málo si to uvědomujeme? A kolik energie věnujeme tomu, že popíráme, že to děláme? Zvu vás, milí čtenáři, na malou exkurzi do oblasti podmínkových vět a možná ještě dál.

Slýcháváme to už ve školce od malých dětí: „Když mi nepůjčíš panenku, nebudu se s tebou kamarádit; Jestli se budeš bavit s tím klukem, nebudeš patřit do naší party“. Znáte určitě i další variace: „Dal jsem ti dárek k Valentýnu, vzala sis ho, tak jsi moje holka; Já jsem tě vždycky nechala opsat úkoly, a ty mi teď nechceš dát ani ochutnat svačinu; Dvacet let se starám o tebe a tvoje děti, a ty si najdeš mladší...“. V kolika variacích existuje podstata této věty? A co je vlastně její podstatou?

Ať se vám to líbí nebo ne, jde o výměnný obchod. Autoři těchto výroků doufají, že když se budou chovat určitým způsobem, NA OPLÁTKU se jim dostane čehosi, po čem touží. Musí být tedy splněna jakási podmínka. Dokonce neváhají po druhých pro svou vlastní potěchu vyžadovat, aby se chovali tak, jak jim není příjemné. Říkají tomu „láska“. Já tomu říkám „podmínečná láska“, čili „výměnný obchod“. Je-li splněna podmínka, „obchodník“ je spokojen a zahrnuje „plnitele“ svou „přízní“. Pokud podmínka splněna není, „obchodník“ buď vyhrožuje, nebo se odvrací, případně dokonce trestá nehodného „neplnitele“. Ano, dělají to často rodiče a právě rodiče jsou těmi, kdo tento model vztahů do svých dětí zasévá. Nedělají to vědomě a nevidí v tom nic špatného. Vždyť i je jejich rodiče vychovali ve stejném duchu. Přece toto chování vidí všude kolem sebe, je proto „normální“. Zpívá se o něm v písních, točí se o něm filmy a říká se mu „láska“ a „přátelství“, ačkoliv s nimi nemají nic společného.To, že je něčeho kolem nás převaha, však ještě neznamená, že je to "normální" - tedy ve smyslu "je to tak v pořádku". Fakt, že většina lidí v místní hospodě kouří, přece ještě neznamená, že kouření je v pořádku.
           Láska a přátelství bez podmínek vycházejí ze srdce, zkrátka jsou, asi jako vzduch kolem nás a nechtějí za to nic na oplátku. Říkám tomu „Miluji tě, tečka“. Není to „miluji tě, protože .../mám tě rád, když.../pokud budeš dělat, co se mi líbí, budu tě mít rád...“ Je to „miluji tě, i když o tobě nic nevím/Vím o tobě tolik, vím i to, na co nejsi pyšná/pyšný, ale to mi nebrání tě přijímat takovou/takového jaká/jaký jsi a milovat tě.“ Zdánlivé maličkosti ve formulaci vět? Nikoliv. Podstatný rozdíl v pohledu na svět. Pokud totiž neočekávám nic nazpět, což se týká i vděku, pomoci "až budu potřebovat já", či jakékoli jiné kompenzace, teprve tehdy opravdu dávám. Dávám skutečně jen tehdy, když okamžitě zapomenu, že jsem něco dala.

Zkuste se poctivě zamyslet nad tím, jak berete své vztahy vy. Jsou obchodní nebo láskyplné? Žádáte za svou přízeň odměnu? Dáváte nezištně? Jestliže si na tuto otázku odpovíte kladně, stále ještě nemáte vyhráno. Proč? Protože i zde existuje více odstínů, ale o tom zase příště.

Krásný den, přátelé:-)

Daleko více na téma "bezpodmínečná láska" naleznete v knize Láska není řízek.