Hmyzí postřehy aneb brouk v hlavě

Viděla jsem u nás v ulici malého, asi tříletého chlapečka ležet na břiše v trávě. Hlavičku měl u země a na něco se zaujetím koukal. Když jsem přišla blíže, pochopila jsem, že vidí nějakého broučka nebo berušku a zapřádá hovor. Po chvíli, když seznal, že nejde o rozhovor, ale spíše monolog, se zoufalým výrazem na tváři zavolal na tatínka: „Tati, oni nemluví???“

I s mou šestiletou dcerou je velká legrace. Jako například onehdy, když jsme šly spolu ze školy. Byl první jarní den, tedy podle počasí. Svítilo sluníčko, bylo teplo. Dcera se kochala pohledem kolem a vážně děla: „Mami, já jsem ráda, že už je jaro a teplo, ale nechtěla bych být včelkou.“ Z přechozích zkušeností mi bylo jasné, že přijde nečekaná pointa, takže jsem nasadila pouze tázavý výraz. A dcera nezklamala: „No, v tom kožíšku jim musí být ale strašné vedro!“

A to byl teprve úvod. Libovala jsem si nahlas, jak je to krásné, že je jaro, že zpívají ptáci, hřeje sluníčko. Potud bylo vše v pořádku. Pak jsem se ale snažila být vtipná a pronesla jsem politicky nekorektní větu, že odvrácenou stranou jara jsou mouchy. A to jsem neměla dělat:-). Dostalo se mi od Ester této promluvy:

"Maminko, ale mouchy jsou tvorové jako my! Taky mají právo na život, i když ti možná připadá, že protivně bzučí, ale to ony si tak povídají a naše řeč jim taky může být protivná." Pomalu mi klesala čelist. "A maminko, možná ti vadí, že lítají po kuchyni a jedí naše jídlo, ale ony taky potřebují jíst a není od tebe hezké, že se s nimi nechceš rozdělit, když něco máš. Taky mají hlad. Možná ti vadí, že kladou vajíčka do jídla, ale je to jejich porodnice. Představ si, jak by ti bylo, kdybys přišla do nemocnice se mnou v břiše a chtěla mě porodit a někdo by tě vyháněl."

No, tak na to se nedalo nic říct:-)

Dala mi, děťátka, malou lekci z empatie a vnímání světa v širších souvislostech. Je mi jasné, že v tom budou mít prsty pohádky v čele s Ferdou a Májou, ale stejně: když jsme byli malí, viděli jsme to tak všichni! Pak přišel někdo, koho jsme pociťovali jako autoritu, před kterou jsme se nechtěli shodit a začali jsme být „rozumní“. Nějak jsme si při tom nevšimli, že rozumná, tedy logická, uvažující a analytická je levá polovina mozku. JEN POLOVINA! Ta pravá je intuitivní, se smyslem pro syntézu, emotivní a kreativní. Ta pravá...

Vůbec se hodně učím od dětí. Nebo vlastně spíše odnaučuji, co se do mě snažila rodina, okolí a přes 20 let nejrůznějších škol vložit:-), abych si zase mohla povídat s beruškou a soucítit se včelkou v kožíšku:-)

Když budeme uprostřed jezera na lodičce veslovat jen jedním veslem, co se stane? Ano, budeme se točit dokola. Rovně kupředu poplujeme pouze tehdy, když budeme rovnoměrně používat vesla obě. Naše současná společnost je však spíše prolevohemisférová. Cení si logiky, libuje si v analýzách. Mám za to, že nastal čas vyrovnat deficit pravé hemisféry a uvést obě poloviny do harmonie, abychom se přestali točit dokola a vypluli konečně vpřed.

Krásnou plavbu, přátelé.