Tak jsem si přečetla článek o projektu Pragulic. O tom, jak bezdomovci provádějí turisty po Praze a ti mají příležitost zeptat se na věci, o kterých snad jen četli, a to mnohdy ještě jedině, když byli zaručeně sami doma a navíc pod peřinou. Bezdomovci si na oplátku mohou něco vydělat a získat základní pracovní návyky. Projekt vymysleli tři studenti, Tereza Jurečková, Katarina Chalupková a Ondřej Klügl z Katedry studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
A to je to, co se mně na celém nápadu líbí! Slova „občanská společnost“ a „humanitní studia“. Mám pocit, že tito studenti opravdu pochopili jejich význam. Že se za těmi názvy na obou stranách skrývají lidé! Obyčejní lidé, jako já, vy, oni. Že nejde o akademické debaty, poučky a definice, ale konkrétní bytosti z masa a kostí. A samozřejmě o to, jak si lidé mohou být navzájem užiteční, a to dokonce i lidé, o kterých je většina společnosti přesvědčena, že jí nic nepřináší nebo přímo berou.
Mám za to, že každý člověk je zároveň žákem i učitelem, že se každou vteřinu učíme, nejen od svých blízkých, ale i v situacích, ve kterých jsou na první pohled role jasně dané:-), na příklad v práci a ve vztahu šéf - podřízený. V případě projektu Pragulic je tato teze naplněna dokonale. Pokud se nám podaří zbavit se povrchních soudů a většinových odsudků, máme šanci dostat se hlouběji pod povrch. Uvidět, že každý může být ostatním prospěšný a že hranice mezi učitelem a žákem je křehčí, než by se mohlo na první pohled zdát. A nebo vůbec neexistuje?:-)
Krásný nečernobílý den, přátelé!
Na podobné téma mě zaujal také film Láska v hrobě (http://www.csfd.cz/film/297111-laska-v-hrobe/), který mě hluboce zasáhl. Pokud se chcete podívat na zažité stereotypy z jiné perspektivy, doporučuji! A také pro nevšední poetiku a hloubku.
