Stalo se, že k nám jednoho dne přiběhl pes. Asi tříletý. Nedal se ani vyhodit a ani odehnat. Zřejmě se rozhodl, že se nechá adoptovat. Nepřesvědčily ho ani takové argumenty, jako že jsme všichni vegetariáni a že kromě mléka a strdí se u nás žádných jiných živočišných produktů nedočká.
Nakonec to jakýmsi celkem přirozeným vývojem zůstalo na mě. Pejsek byl vyhublý, ale jinak vypadal zdravě, byl mimořádně přítulný a poslušný. Během prvních tří měsíců ale došlo k obratu a pes postupně pohryzal skoro všechny, kdo o něj projevili nějaký zájem. Se psy jsem předtím neměl žádné zkušenosti a dostávalo se mi nejrůznějšího příkoří ze strany těch, kteří byli psem atakováni, a kteří zpravidla po vykonání exekuce prchali vykřikujíce: „Bože, zač mě trestáš.“
Byla to až na detaily pořád ta samá scénka. Pes leží na zemi má otevřené oči a sleduje dění kolem (ve skutečnosti spí). „Jé to je hezkej a hodnej pejsek.“ „Nehlaď toho psa, pokouše tě.“ „Já mám pesjky rád, ještě žádnej mě nepokousal. No vidíš, že se nechá hladit a jak se mu to líbí. Tak pejsku, měj se hezky, pá, pá.“ Následoval takový zvláštní tlumený štěkot provázený kousáním, nejčastěji do ruky. Říká se, že pes který štěká, nekouše. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsou psi, kteří zvládají obé v jednom zátahu. Vůbec jsem to nemusel vidět, abych věděl, že pes se zase do někoho zakousl, ten zvuk jsem dobře znal. Tedy sérii zvuků pocházejících od psa. Zvuky od zakousnutých se samozřejmě lišily. Někdy ani žádné nebyly.
I jeli jsme za psychologem. Nebudu jmenovat, ale je to dost profláknuté jméno. Odjížděli jsme s tím, že pes je strítvorkr a zákeřnej puberťák potřebující pevnou ruku a drezůru, a ať si přečtu knihu, ale že mi moc šancí při mojí povaze nedává. A že prý nemám tu správnou psí povahu, abych ho dokázal vésti. Co se týče velení, tak to jsem pochopil už na vojenské přípravce, že tato oblast lidské činnosti se mi obloukem vyhnula, zřejmě už když mi sudičky stály u kolébky. Pokud se týče toho strítvorkra, tak to mi moc nesedlo, protože jsme bydleli na vesnici, pes byl furt v lese a ohledně zákeřnýho puberťáka, tak nevím, ale zákeřní bývají spíše lidé, ne? Vzhledem k tomu, že kapacita si trochu nervózně připalovala jednu cigaretu od druhé a v kleci se jí tam procházelo jedno náramně sebevědomé zvíře, tak se spíše domnívám, že byl myšlenkami trochu někde jinde, ergo jsme trochu obtěžovali, ergo byl se svým posudkem rychle hotov. Musím podotknout, že jeho ale pes poslouchal a ani k žádnému náznaku agresivity nedošlo.
Se psem jsme dle návodu kapacity flákli do zavazdlov0ho prostoru za což se mi po asi deseti minutách jízdy odměnil pokousáním. Po dalších čtrnácti dnech drezůry přišel další záchvat. Začínal jsem tušit, že bych měl všechny rady hodit za hlavu, protože mě jenom matou a začít se řídit intuicí, která mi říkala, že pes byl předtím týraný a že se jedná o reakci z panického strachu. To, že byl týraný, bylo sice jasné už od počátku, ale co s tím, že.
I jeli jsme za jiným psychologem. Ten mi potvrdil, že byl týraný, opět mi vynadal, že nemám psí povahu, a že se na to nehodím a prý ať okamžitě přestanu s těmi praktikami, které nám poradil předchozí psycholog. Dostal jsem opět další dávku nedůvěry v moje schopnosti psa převychovat, ale na druhé straně se mi dostalo podpory v tom, smyslu, že drsné výchovné metody jsou pro tohoto konkrétního tvora nevhodné, což jsem tušil, ale neměl jsem potřebnou jistotu založenou na zkušenostech. Tak za prvé, psa nikdy nemlátit (psa jsem ovšem nebil ani předtím), jinak ztratí tu špetku důvěry, která v něm ještě zůstala, za druhé, za každou drobnost, kterou udělá dobře, okamžitě chválit, a za třetí vyžadovat, ale nevynucovat. Za čtvrté, pokud dostane opět onen záchvat, snažit se ho zklidnit. Nevěděl jsem sice jak, ale aspoň byl dán nějaký směr, kterým se dalo jít. Později jsem přišel na to, že stačí jenom začít včas velet. Stačí jeden povel (třeba sedni!), aby ona reflexní reakce nenastala. Většinou reaguje na povel okamžitě. Když ne, tak mám holt smůlu.
Postupně jsem zjišťoval, že pes má strach nejen z rukou, ale i nohou, bot, automobilů, střelby, jízdních kol a zvláštní nesympatie chová k dětem, myslivcům a mladším ambiciózním mužům a ženám. Podobně také takový zvláštní, ambivalentní, vztah měl k hračkám. Buď si hračky vůbec nevšímal, nebo jí zuřivě bránil a skončilo to dalším pokousáním. Časem jsem přišel na to, že jsou i určité situace, kdy dochází ke spuštění oné reakce, a že musím velmi pečlivě rozlišovat, kdy jde o jakousi demonstraci síly nebo určitý druh vytahování, anebo o projev strachu a nedůvěry. Ten pes mi prostě postupně během několika let beze slov velmi přesně sdělil, za jakých všech situací byl týraný. Stačilo jenom onu situaci navodit.
První dva roky nebyly jednoduché, ale pes se postupně zlepšoval a po čtyřech letech bych řekl, že je z něj skvělý normální pes, který je jenom trochu chabrus na nervy. Chtělo to vytrvat a neustále ho přesvědčovat, že mu žádný výprask odnikud nehrozí.
Pokud byste si chtěli někdy opatřit psa, tak prosím uvažte, že pes je živý tvor, že to není věc, kterou můžete někam odložit, že má určité nároky, které je potřeba respektovat. Každý pes je jiný a co je pro jednoho zábava, je pro jiného nepříjemná povinnost. Není dobré mít přehnané nároky ani na vlastní děti ani na zvířata, každý z nás má svoje limity a při výchově je potřeba takové věci zohlednit. Pes má inteligenci 3-6ti letého dítěte. Dál to nepůjde a budete se muset o takové dítě starat po celý jeho život. Na druhou stranu, má určité schopnosti, které my nemáme. Například bych řekl, že má asi tak desetkrát lepší postřeh než já. Za psa neseme všichni, kteří ho máme, odpovědnost. Pokud něco provede, jde to za námi. Pokud pes není spolehlivý, voďte ho na vodítku, nebo mu dejte náhubek. Velitelem smečky jste vy, z toho se nevykroutíte a vůdce musí být aspoň někdy rázný ale také spravedlivý a velkorysý. Pokud vašeho psa napadne cizí pes, který je větší a silnější je vaší povinností vašeho psa ochránit. Stejně tak je povinností každého majitele ochránit cizího psa před vlastním. A ještě něco. Pes patří do smečky. Pokud mu lidská společnost nahrazuje jeho přirozenou smečku, pak musí obývat stejný životní prostor jako vy. Můžete ho vyhodit z vlastní postele, když ho tam zrovna nechcete. Ale nemůžete ho trvale vyhodit z pokoje, nebo bytu. Dá se to použít jenom jako krátkodobý trest. Pes u boudy je týrání, stejně tak jako je týrání, když má psa někdo permanentně na dvorku.
Pes prostě není plyšová hračka a kdo si ho pořizuje, by se měl zamyslet, jestli má tu správnou psí povahu. Na druhou stranu, i když jí nemáte, možná dokážete převychovat i zkaženého psa. Všechno je to o důvěře a lásce. Tak šťastné a veselé a nedávejte dětem pod stromeček roztomilé štěňátko, které pak po několika měsících nebudete zvládat. Pes je šelma psovitá. Děti by si neměly hrát se zbraněmi, a neměly by nevědomě nebo i vědomě týrat malá roztomilá štěňátka, ze kterých pak může vyrůst zlý pes.
