Necítila jsem se nijak dobře, ale měla jsem za to, že to je prostě to ranní vstávání. Díky tomu, že pracuji z domu, jsem si už odvykla na rychlé starty, sprint na trase záchod-koupelna-kávovar-koupelna-auto mi nic neříká, a moje rána jsou obvykle pomalá a klidná. Tento den se ale lišil, čekala mě důležitá schůzka s budoucím obchodním partnerem, a tak jsem si musela přivstat, absolvovat už zmíněnou trasu v tandemu se svým mužem, což jí přidalo místy na dramatičnosti, ale po nějaké době jsme seděli spolu v autě, já balancovala v každé ruce s hrníčkem s kávou a snažila se zůstat nepolitá, zatímco on skákal přes retardéry, tolik typické pro každou francouzskou vesnici.
Dopoledne jsem strávila v jeho kanceláři. Po několika kávách a malé snídani už to bylo lepší, ale pořád jsem se nějak necítila úplně ve své kůži. Nemohla jsem přijít na to proč, ale – popravdě – ani jsem si tím hlavu moc nelámala. Snažila jsem se maximálně využít čas na internetu, vyřizovala maily, opravovala chyby v jedné publikaci, a moc nevnímala, co se kolem mě děje. Když jsem vstala od stolu a vydala se na tu důležitou schůzku, můj pocit nejistoty se změnil na tělesnou nepohodu, ale moje hlava si prostě jela po své koleji a stále jí nic nedocházelo.
Schůzka dopadla dobře, až na to, že se na mě můj muž několikrát velmi znepokojeně podíval, a když jsme odcházeli, ve výtahu se mě zeptal: „Není ti něco?“ Nebylo. Alespoň jsem myslela, že ne.
Odpoledne uteklo rychleji, než jsem čekala a my jsme vyrazili na cestu domů. Nepohoda se dále vyvíjela směrem k nevysvětlitelnému fyzickému nepohodlí, ale ten divný pocit se už stal standardem dnešního dne a já se s ním smířila. To se obvykle nevyplácí. Když se necítím dobře, může to být proto, že se mi osud snaží něco sdělit. Já se ovšem ráda takovým sdělením vyhýbám, a tak si prostě zvyknu na to, že se necítím dobře, však ono to zase přejde… Osud ale v takových chvílích obvykle nelení a zvolí jinou, důraznější, formu vzkazu. Tentokrát mu to vyšlo.
Vraceli jsme se docela pozdě a tak jsme se zastavili v pizzerii na večeři. Když jsme vcházeli dovnitř, útulná hospůdka zela prázdnotou, a číšník tam byl jen pro nás. Ale než jsme si vybrali, ochutnali vínko, snědli předkrm a zakrojili do pizzy, místnost se zaplnila. Slušný Francouz prostě na večeři před devátou nechodí.
Až po chvíli jsme si v tom návalu všimli, že u sousedního stolu sedí čtveřice značně rozveselených mužů, a jejich hlasy, čím dál zvučnější, postupně přitahovaly pozornost dalších a dalších hostů. Jeden z nich na mě několikrát spiklenecky zamrkal (což můj muž naštěstí neviděl), a já se stejně spiklenecky tvářila, že to nevidím. Ale nevšímat si jich prostě nešlo. Jejich hovor a smích se postupně změnil v řev a já jsem po dalším zdánlivě nenápadném natočení hlavy zjistila, že jeden z nich stojí na židli a rozepíná si za mohutného povzbuzování celé hospody opasek. Můj spiklenecký přítel na mě už zcela nepokrytě mával, ať se dívám, abych o nic nepřišla.
Co následovalo, bych si nevymyslela ani ve chvílích nejbujnějšího vzepětí mé fantazie. Muž si skutečně stáhl kalhoty – a pod nimi měl jasně růžové nohavičkové slipy s Mikymausem uprostřed nejexponovanější přední části. Pizzerií se rozlehl mohutný potlesk a hrdý nositel té růžové hrůzy si vychutnával svých pět minut slávy. Pak si klidně natáhl a zapnul kalhoty, a přesně v okamžiku, kdy z kuchyně vyběhl kuchař s válečkem na těsto v ruce, elegantně seskočil ze židle a usedl na ni.
Smáli jsme se, až jsme padali ze židlí. A jak se tak natřásám tím hurónským smíchem, uvědomila jsem si, co mě celý den tak obtěžovalo. Až ve chvíli uvolnění moje tělo dokázalo přesně vyhmátnout ten pocit, který mě pronásledoval celý den – pocit nepatřičné svobody v oblasti mého hrudníku. Jak jsem se ráno v tom fofru oblíkala, tak jsem to nějak přehlédla, prostě – zapomněla jsem si vzít podprsenku. Pane Alzheimere, vítejte.
Hlavou mi bleskově proletěl celý den, počínaje panickým záchvatem strachu, jestli jsem náhodou nezapomněla ještě na nějakou další důležitou součást mé garderoby. Úkosem jsem přejela samu sebe od hlavy k patě (což není tak snadné, když sedíte vmáčknutá v koutku restaurace, před sebou miniaturní stolek s ohromnou pizzou, čtyřmi skleničkami, lahví vody, karafy vína a nevyhnutelnou hořící svíčkou). Alespoň na povrchu se zdálo být vše v pořádku.
S poněkud klidnějším svědomím jsem se myšlenkami vrátila ke své nedojezené pizze a stále ještě rozesmátým hostům pizzerie. Ještěže se nemám ve zvyku se sázet, jako ten borec u sousedního stolu, napadlo mě. A hned v zápětí přišla další úlevná myšlenka – ještě že pan Alzheimer navštívil mě, a ne jeho. Byla by opravdu škoda přijít o ten pohled na ty růžové slipy.
