Mám ráda zvířata. Už od malička jsem tahala domů kde co, od šneků, ptáčat, vypadlých z hnízda až po toulavé kočky. Hlodavců se u nás vystřídalo nepočítaně, a tak bych nikdy nevěřila, že to bude setkání s myší, které mně málem přivodí infarkt. Přesněji s myšicí křovinnou, krásnou elegantní myškou s dlouhým ocáskem, jejíž rodina s námi každé léto v přátelské symbióze sdílí táborovou kuchyň.
Rozhodli jsme se s mužem navštívit kamarádku, která bydlí necelou půlhodinku od našeho tábora, a protože muž měl nějaké záležitosti k vyřizování v nedalekém městě a jel dřív, vyrážela jsem z tábora sama. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že pytel s odpadky v kuchyni je plný a je potřeba jej odvézt do vsi. Popadla jsem pytel, ze zvyku s ním zatřepala, z díry dole vyskočila myšice a se znechuceným prskáním zmizela v díře pod nedalekým smrkem. Spokojená, že jsem myšku zachránila, jsem hodila pytel do kufru, nastartovala a vyjela.
Myšice křovinná - fotka je to prachšpatná, to uznávám, ale zato je autentická, přímo z místa činu.
Ve vsi jsem zastavila u kontejnerů, přiznám se, zablokovala jsem vjezd na parkoviště, ale ty dva kroky s pytlem odpadků zvládnu přece za třicet vteřin, komu by to mohlo vadit?
Vzala jsem pytel – a z vyhlodaného otvoru vyběhla další myšice. Zmateně pobíhala po kufru auta a pak se skrčila v koutku. Opatrně jsem vyndala pytel, odložila k popelnici a přemýšlela, co teď. Chytat do ruky? Vzpomněla jsem si, jak jsme před lety strávili půl dne po nemocnicích s holčičkou, která si na táboře na myšičku sáhla. Prokousnutý prst by nebyl tak strašný, ale to čekání, kdy se doktoři rozhodovali, jestli začít s vakcinací proti vzteklině nebo ne, to nám dalo zabrat.
Do ruky ji určitě chytat nebudu. Raději do bundy. Začala jsem se opatrně svlíkat, abych prudkým pohybem myšku moc nevyplašila, když se za mnou ozvalo troubení. Otočila jsem se na řidiče, jemuž jsem blokovala vjezd na parkoviště a jen koutkem oka zahlédla, jak se vyděšené zvířátko vymrštilo do výšky a mizí za okrajem zadního sedadla.
„Vyplašil jste mi myš!“ vyjela jsem na řidiče dřív, než se stačil nadechnout. Značně vyveden z míry ještě stačil odpovědět: „A vy mi blokujete parkoviště!“ Bohužel naštvaný odjel dřív, než jsem ho stihla přizvat k lovu na hlodavce.
Nedalo se nic dělat. Musela jsem sednout za volant a jet. Klidná jsem nebyla už před tím, ale v tuto chvíli jsem měla nervy napjaté tak, že při sebemenším brnknutí by vydaly tón blízký ultrazvuku. Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného. Pro většinu žen znamená jen sáhnout si na myš hrdinský výkon. Já si na myšku sáhnu ráda, ale ten respekt k hlodavcům, hadům i pavoukům, jenž má kořeny někde hluboko v archetypálních zkušenostech lidského rodu, s většinou žen sdílím. Jen jsem si doposud myslela, že ho umím ovládat. Neumím.
Po ujetí necelých dvou kilometrů, kdy jsem se klepala nejen já, ale se mnou celé auto, jsem náhle pocítila jemný dotyk myších tlapek na rameni. Zvuk, jenž vyšel z mých úst, se nedá přirovnat k ničemu, co jsem doposud znala. Zaječela jsem tak strašně, že se smrky kolem cesty sklonily jako ve vichřici, protijedoucí auto nadskočilo a ještě několik set metrů šněrovalo zleva doprava jinak naštěstí prázdnou silnici, a myš nejspíš prorazila hlavou podlahu auta.
Zastavila jsem a znovu klekla k otevřeným dveřím, tentokrát jsem se ale už jen zmohla na tiché prosby. Se slzami v očích jsem třesoucím se hlasem dokola opakovala: „Mymymyšičko proproprosímtě vyvyvylez!“ Nevylezla…
Nevím, jak jsem dojela do města, ale můj muž si v první chvíli myslel, že místo ke kamarádce pojedeme do nemocnice. Poté, co jsem mu vylíčila myší historku, jen změnil oddělení. Místo na JIPku chtěl zamířit na psychiatrii. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že pak řídil auto ke kamarádce i zpátky, a občas pobaveně komentoval přítomnost myšky v autě slovy: „Jejda, přeběhla mi přes nohu!“
Po nějaké době jsem se shodou okolností setkala s lidmi, kteří se chovem zvířat zabývají profesionálně. Zábava plynula a k dobru se dávaly veselé a ještě veselejší historky se zvířaty. Ve snaze vyrovnat se ostatním jsem vytáhla svou táborovou historku z myší, a tajně doufala, že najdu pochopení pro svou citlivou duši, tak pošramocenou myší spolujezdkyní. Místo toho si mě nakonec jedna zkušená chovatelka změřila přísným pohledem a řekla: „A to jste vážně tu chudinku odvezli úplně pryč od její rodiny a jejího domova?“
