Gorily, Pavel Bém a Velká Díra

Zítra v jednu hodinu odstartuje na Hradčanském náměstí první pražský charitativní Běh pro gorily. Kupodivu jako nejkontroverznější část této události – alespoň podle reakcí na internetu – vypadá fakt, že jako gorila číslo jedna poběží pražský primátor Pavel Bém.

Gorilák v Paříži pod Eiffelovkou - určitě zve kolemjdoucí do Prahy!Jana Hajduchová

Čekala jsem spíš námitky, že je to šaškárna, že běhat po Praze v gorilí masce může jen člověk, který to nemá v hlavě úplně v pořádku, případně že se celou akcí zesměšňuje tak vážný problém, jakým ochrana goril v přírodě nepochybně je. Ale zjevně jsem českou veřejnost podcenila – vypadá to, že smysl pro srandu nám naštěstí zůstal, i v situaci, kdy chceme pomoci velmi vážné věci.

Kupodivu tentýž smysl pro srandu zcela mizí, když se začne řešit, jestli by se Běhu pro gorily měl účastnit Bém, Paroubek, Kalousek či Liška (z humanitárních důvodů jsem vynechala Karla Schwarzenberga a z ideologických důvodů Václava Klause).  Já si myslím, že by měli běžet všichni – pěkně v první řadě. Ne snad proto, že by jim to mohlo před volbami pomoci, i když objevit se na veřejnosti navíc ve slušivém gorilím kožíšku, s maskou, chránící před létajícími vajíčky, to se vždycky počítá. Ale především proto, že pokud jde o ochranu goril (a dalších podobně ohrožených druhů), opravdu končí veškerá sranda. Můžeme se klidně dohadovat o tom, jestli je u nás lepší dělat politiku zleva nebo zprava, kolik jakých daní a poplatků přidat nebo odpustit anebo kudy postavit tu nejlepší a nejrychlejší superdálnici, a vůbec nám nedochází, že to je všechno vlastně ohromný luxus.

Jenže tam, kde se hraje o gorilí životy, luxus neznají. Nejen to, často neznají ani to, jak vypadá slušné a zabezpečené živobytí. Pražská zoo uveřejnila na facebooku upoutávku na Běh pro gorily. Pravdivou a šokující. Je to ale jen reklamní šot, a nabízí pohled z jedné strany. Ze strany špatně ozbrojených, špatně placených a osamělých strážců, stojících proti organizovaným a ozbrojeným skupinám pytláků. Strážcům lze pomoci docela snadno – vybavením, penězi.

Je tu ale ještě i další velká skupina lidí – a podle mě ta nejdůležitější. Ti, co vedle goril žijí svůj každodenní život, jsou odkázáni na minimální výnosy ze svých políček, a pokud jde o maso, velmi často i na bushmeat. Jen těžko si dovedeme představit, jak jejich život vypadá, co se odehrává v jejich hlavách, kolik starostí jim dá příprava každodenní večeře. Nikdo z nás by s nimi nechtěl měnit – ale většina z nás je schopná tyto lidi odsoudit za to, že jedí gorily.

Jenže odsuzování nic nezmění. Proti ozbrojeným a organizovaným pytlákům lze postavit ozbrojené a organizované strážce, ale co lze postavit proti chudobě, neznalosti? Tady nepomůžou zákazy, pokuty nebo vězení, skoro by se chtělo říci, že pomůže jen zázrak. Ale zázraky se dějí.

Dnes už v řadě zemí, kde žijí gorily, vyrůstají nové generace dětí. Tyto děti vědí často mnohem víc, než jejich rodiče. Učí se, jak důležitá je rovnováha v přírodě, že každý živočich má v pralese svou nezastupitelnou roli, a učí se i to, že gorily jsou skoro jako lidé. Cesta k těmto změnám nevede přes nátlak, naopak musí jít ruku v ruce s pochopením jejich situace, způsobu života, měřítek hodnot. Proto je potřeba učit děti. Jen u nich je možné opravdu změnit úhel pohledu na svět – ony se musí naučit mít gorily rádi. To je – ve srovnání s pořízením vybavení pro strážce – opravdu práce pro kouzelníky a jiné pohádkové bytosti. A nebo pro samotného Velkého Goriláka. Ano, proto toho, který promluvil k Moje, když se vydala na cestu ke Kouzelné Díře. Právě tento příběh, spolu s dalšími z pohádkových knížek o Moje, pomáhá totiž africkým dětem dívat se na gorily jinak, než jako na zdroj bílkovin.

Tyto děti jednou budou samy rozhodovat o tom, co strčí doma do hrnce, některé z nich budou třeba učit další děti, jiné budou s nasazením vlastních životů chránit ohrožená zvířata před pytláky. I v budoucnu budou potřebovat pomoc a podporu. Běh pro gorily se určitě bude konat i za deset, dvacet let. Je to totiž běh na hodně dlouhou trať. Ať už s číslem jedna poběží kdokoli, jeho účast bude stejně důležitá jako účast toho posledního s číslem nejvyšším.

I to, že si můžeme navléci gorilí masky a vyrazit do Pražských ulic, je svým způsobem luxus, tak si ho dopřejme. Za tu srandu to přece stojí. Přeji všem běžícím gorilám po celém světě dlouhý dech a pevné tlapy, ať sám Velký Gorilák hlídá vaše kroky.