Co si neudělám sama...

Minulou sobotu jsme při toulkách kolem Ženevského jezera zabloudili i na Mont Pelerin, kde je tibetský klášter. Mniši měli zrovna volno, a tak se žádný tibetský ceremoniál nekonal, zastavili jsme se ale v malém krámku, který nikdy nezklame.

Krámek je plný krásných barevných knih, kamenů, různých cinkátek a zvonítek, čajů a vonných olejů, a pestrých látek, do kterých mnichové balí své svitky. Tentokrát si mně oblíbila jedna malá tibetská mísa, a já prostě nemohla odejít bez ní, zatímco můj muž si vybral několik knih.

Za prodejním pultem, kde obvykle bývá některý z mnichů, seděla drobná čilá starší paní. Plynně přecházela z francouzštiny do angličtiny přes němčinu a pravděpodobně několik dalších jazyků, které jsem nerozeznala. Dobrá nálada z ní čišela na hony a uzavírat s ní obchod bylo prostě ryzí potěšení.

Z pod obrazovky počítače vyndala bloček papírů a tužku a spočítala nám cenu. Ta vydatně přesáhla hotovost, kterou jsme měli, a tak jsme vytáhli kreditní kartu. Paní sáhla po mašince, co se do ní platební karta strká, a chvíli hledala způsob, jak ji zapnout. Naštěstí měla na jiném papírku návod, takže to chvíli vypadalo, že si s tím poradí. Mezi tím nám vyprávěla, že je původem z Portugalska, ale že s lidmi tady mluví německy, k tomu se začala učit anglicky, francouzsky a rusky, a že v jejím věku už to jde těžko. Výraz její tváře ale napovídal, že to je ohromná legrace.

Při tom neustále pokračovala ve studování poznámek na papírku a namátkou mačkala různá tlačítka na mašince. Ta pípala čím dál zoufaleji. Paní několikrát prohlásila „c´est impossible“ a bezradně rozhodila rukama. Nabídli jsme jí platbu v Eurech. Paní se nás bezelstně zeptala, jestli víme, jaký je kurz mezi švýcarským frankem a Eurem. Takové věci v hlavě zrovna moc nenosím, a tak jsme pro změnu bezradně rozhodili rukama my. Ovšem poté, co nám paní nabídla kurz téměř 1 : 1, jsme z této varianty zdvořile vycouvali. Tolik jsme na hotovosti neměli ani v této měně.

Ale paní se nevzdávala. Po dalších několika minutách intenzivního mačkání tlačítek, pískání a opětovného několikerého konstatování že to je impossible, se nás zeptala, jestli to odpoledne ještě někam jdeme. Chvíli jsme nechápali smysl té otázky, ale v zápětí nám došlo, že paní jen chce, abychom jí pohlídali krámek, že si dojde pro pomoc. Naštěstí jsme věděli, že klášter není daleko, a doufali jsme, že mnich, zodpovědný za provoz krámku, bude doma.

Nebyl. Paní byla obdivuhodná, s elánem se opět pustila do mučení mašinky. Vytáhla odněkud originální návod ve francouzštině a zeptala se nás, jestli mu rozumíme. Taky chtěla vědět, jestli náhodou někdo z nás nepracuje v bance nebo v obchodě. Navzdory našemu vrtění hlavou mašinku otočila a nabídla nám ji k prostudování i s návodem.

V té chvíli ve mně zvítězila zvědavost nad ostychem a mašinky jsem se ujala. Ta ihned zkrotla a poslušně mi nabídla srozumitelné menu, ve kterém jsem se po dvojím kliknutí dostala na obrazovku, která si prosila zadat částku a posléze vložit kartu.

Do této chvíle milá a pozitivní paní prodavačka se rozzářila jak sluníčko a já čekala, že mě samou radostí obejme. Nikdy jsem ještě nedostala spolu s nákupem tolik dobré nálady a pozitivní energie, jako toho sobotního odpoledne. A nejen to. Rozšířila jsem si kvalifikaci – teď už vím, že můžu bez obav prodávat v krámku u tibetských mnichů.