Ty bílá (... píp)

Skoro o tři hlavy výš  nad mediálně profláknutou slečnou v kloboučku a la Hitlerjugend  stál udělaný Romík, takové mačo namakané, a častoval ji tituly, které by řádná učitelka hofírkovského typu nevyslovila ani na mučidlech ..  Vzpomínáte? Dost hustý!  

Jeden by řekl: „To je teda úroveň! No jasně cikorky!"  Pak jsem si ale přikázal nižší rychlostní stupeň a zkusil se ptát  nejdřív sebe sama. Nepopírám, že slovník podle Čapka to rozhodně nebyl. I na mně se rodiče neblaze podepsali tím, čemu se říkávalo „jakás takás kindrštůbe. Proto jsem nikdy nenavykl častovat stydce kohokoli -  ať už neonovou Amazonku, hejtmana s knírkem anebo primátora s rypo-nosem. Prostě hustý to bylo.

Pak mi spásně vytanul na mysli docela nevinný obrázek. Typická česká (asijská) tržnice a na ní typická paninka -na hlavě blonďaté afro, na opačném konci kozačky z Asie a po celé dráze mezi těmito body minrák ze zaměstnání: „Dej mi tyhle troje ponožky!" poručila si. Ovšem tónem, který jasně vypovídal, že s tím Vietnamcem v žádném případě nejsou v užším přátelském styku. Dostal jsem amok.

„Komu tykáš ty (píp) ...", vyletělo ze mě. Nakonec jsem sice tu schematickou značku dámského přirození nepoužil, ale hrnul jsem to na tu durnu pořád ještě přehnaně jedově: „Co mu tykáš, jak to s ním mluvíš? Jak se mají naučit správně česky, když  s nima nemluvíš správně!  Jestli nemáš na služku,  čti si třeba Javorskou anebo Proletářku, ale tohle už nikdy nedělej!"

Po tomhle dejavue jsem pak chvíli tiše doufal, že ten zamindrákovanej nadsamec z Janova vlastně taky mluví jen tak, jak jsme ho to naučili MY. I když -  já vím, nehádám se a nechi tady protřepávat staré už vymlácené matrace -  o slovíčka přece  nejde. Důležitější je skutek. Což je dobře vidět v dnešních dnech, kdy české neonky konečně začaly místo silnejch řečí na webu takzvaně „ KONAT!  (cituji jejich vlastní stranické výzvy)! A ejhle, když má přijít na krájení chleba -   sleze se jen necelá dvacka „nic-než-bílých" gerojů. Přeci jnom bobky. A jejich „čin"?  Jsou tu,  aby už po dvaceti minutách mohli zalýzt domů - do hospody.

Jenomže tak jako naše cosi (dušu?) oblíká futrál těla, abychom mohli činem demonstrovat např.  sílu neonové partaje,  tak i kopací merunu našich skutků nafukuje pohnutka. A ta se dá (to je tn paradox) zase oblíct do slov - vyslovit... Začarovanej kruh.

Pako Amazanku neubil, Janov dopadl tak, jak dopadl,  a my furt nevíme, jestli ten cigánskej slovník (oblíkání pohnutek) namířenej vůči úchylné minoritě jinak (snad) zdravé majority není taky tak trochu od nás jako na té tržnici. Byly i okamžiky naděje, že existují slova, která léčí. Zdálo se mi, že to, co píše ROMEA ve svém manifestu, se dá podepsat:

Netvrdíme, že jsou soužití lidí různých kultur a další zmíněné oblasti bez problémů. Uvědomujeme si je, nechceme je zastírat a děkujeme všem, kteří se snaží napomáhat při jejich řešení.

Vyzýváme politiky, představitele církví, novináře, majitele médií a české občany vůbec, k:

• návratu slušného přístupu k různým odlišnostem a jinakosti ve společnosti,
• ke změně přístupu k problémům a jejich řešení tak, aby ani nepřímo nenahrávalo extremistům,
• k otevřené diskusi o tom, jak skutečně existující problémy civilizovaně řešit,
• pochopení, že občanská společnost není nepřítelem politiky a státu, ale jeho přirozeným demokratickým partnerem.

A tak jsem chvíli sledoval, čím nafukujou ty svoje míče tam u nich na www.romea.cz ... Fakt hustý!

Ale - na druhou stranu - dost mi to zvedlo sebevědomí. Cituji: Vlastní matka týrala svého syna rok ve sklepě, kuponová privatizace - miliony v čudu, další a další pedofilové si hrajou s dětma - Fuj. ukliďte si ten bordel a pak teprve pište něco o Romech..."  Hele, vždyť oni jsou stejní. Jsou úplně stejní jako my. Jsou to jen lidi !!

Seběvedomí mi to zvedlo i v tom ohledu, jak neuvěřitelně moc platí koán: „Je sice super vědět, že Velkej šéf uplácal člověka k člověčině, ale daleko suprovější je sdělit to taky těm druhejm, že je k tý člověčině uplácal..."  Což pochopitelně lze jen blbě předat, chovám-li se sám jako prase anebo jako trubka. Tj. že vždycky záleží na člověku. Tedy i na mně.

A taky mne potěšilo, že konečně vím, jak vypadá peklo, které ovšem v skutečnosti neexistuje.  Vypadá jako pytel, do kterýho se šmahem hází všechno co nepotřebujeme. Naše nepotřebné myšlenky, naše nepotřebná pípnutí (rozuměj slova) a taky lidi, co nám nesednou a my je nedokážem přesvědčit o tom koánu, protože nám chyběj správná píp. Taková vesmírná spalovna odpadků. Těch NAŠICH. Ale znáte to české příslovíčko: Kdo s čím zachází, tím také schází?  Ten pytel je univerzální a tak... abychom tam nakonec nehodili i sebe.

Na druhou stranu mi ale taky spadly hračky do kanálu. Bude to ještě dlouhá cesta. Takovejch pytlů mezi náma!! Dokonce ani poznání, že i Romíci jsou lidi a že se pohříchu chovaj, pípaj a vymezujou úplně stejně jako my, nedává prozatím moc naděje. Protože všichni tihle lidi, co na sebe koukaj jenom z pohledu - můj problém není ve mně, já jsem čistej a bezúhonnej, to je souboj minority s majoritou - se ve svý nečlověčině nijak neliší od paničky z tržnice.

Jenomže jestli na sebe budeme vzájemně jenom pípat, Mauglí s Akélou se nám jednou vysmějou a my se nikdy nenaučíme mluvit.