Umíme se vzít do dlaně i jinak, než jen ... ?
Řešili to všichni filosofové! To jak se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky. Jidiškajt asi příliš filosofická nebude, protože ta čas vůbec neřeší. Nějak brzo, možná už za brankou Edenu, totiž Adamovi a jeho ženské partnerce – matce všeho živého - došlo, že čas neexistuje. Když klečeli ve tmě za zídkou a líbostné hallelujah serafínů k nim doléhalo pouze slaboučkou ozvěnou, sáhli si – takříkajíc – na dřeň. Jeden by řekl – dospěli k pravdě. Pravda – se hebrejsky řekne emet (alef – mem – taw). A to je docela inspirativní. Přeložíme-li totiž ty kočovnické obrázky do češtiny, znamenala by pravda jen jedinou skutečnost, že je pámbu někde na začátku (alef), uprostřed čas (mem) a na konci věčnost (taw).
„No ausgerechnet náš problém,“ povídá Chava Adamovi. „za náma Sladkej požehnanej, Eden a ti dva s plápolajícími šavličkami, před náma velkej otazník, tak trochu tma a nejistota. Jeden by tam radši ani moc nelez. A my dva, tady ? Co teď ?“ … A tak se objali.
Mem – podíváte-li se na ně pozorně, je složeno z waw a chaf. Tedy z člověka (waw) a dlaně (chaf). Ale nahoře je takový zvlněný, jako ty vody času. Pokud ho vyspelujete ne jako „mem“, ale jako“majim“ (ale píše se to do písku úplně stejně) dostanete výraz pro „voda“. Jeho číselná hodnota je 40 a symbolizuje čas. Čas (který neexistuje – viz Einstein) je tady od toho, aby ses dokázal vzít do dlaně. Jako ti dva vyhnaní z ráje.
Jestli dokonce i ten klučina z Nazaretu, když chodil od Galileje k Jerušalajmu a vykřikoval : „Poznáte pravdu a ta vás osvobodí!“, neměl na mysli něco podobného. Jakože abychom se objali.
Pojďme ještě na skok zpátky do hebrejštiny. Když se z lidskýho života vytratí Počátek (alef), a když se pravda scvrkne na pouhou (ale o to veledůležitější) „pravdičku“ o životě na hypotéku a bez Velkýho šéfa (alef), zůstává z emet jenom met. A to je smrt. Že by smrt zaživa ? Ve slovníku kočovníků psaném do písku pouště byste to našli zapsáno znaky mem-waw-taw, které lze přečíst: z času (mem) musí lidská bytost (waw) někam na věčnost (taw)… Pozor, zvláštní detail. „Někam na věčnost“ – ne jen do hlíny anebo na rozptylovou loučku.
Ale co s tou autoerotikou? Co s tím objímáním ? … No ono to není zas až tak složitý. Vypůjčím si hlášku nazaretského. Je to legitimní, protože on, když nad košíkem makrel a chlebů učíval :“Miluj bližního svého, jako sebe sama…“, si taky vypůjčoval, shodou okolností ze „starozákonní“ knížky Leviticus – ostatně jiný učebnice tehdy ani neměli. Teprve časem (mem) se tenhle koán maličko zdiskreditoval. To asi proto, že se začalo s věčností (taw) obchodovat. Spíš kšeftovat. Když budeš poslušnej a takovej milej a hodnej, možná od nás tu poukázku na Taw dostaneš. A tak si člověci začali představovat, že je patřičné, zahrnovat bližního svýho tunami cukrové vaty tzv. křesťanské lásky. (Ačkoli jim vůbec nevadilo tu a tam upálit někoho, kdo se té vatičce vzpouzel… Nojo, to byly jiné časy.)
Nicméně ježíšek nebyl jediný, koho tenhle veršík zaujal. Druhá taková myšlenková šajba byl rabi Akiva (žil jen pár dekád po ježíškovi a docela klidně se mohl znát s apoštolem Janem, kdyby si udělali na společnou dovolenou na Pathmu čas.)
Akiva učil lautr to samý, snad jen s tím rozdílem, že nikomu nevnucoval (i když s nejlepšími úmysly), že jedině on je „cesta a emet a život“. Od Hillela přijali, že „miluj bližního svého“ je klíč a jádro celé tóry a všechno ostatní je jenom komentář. A přesto mu – podle tradice (talmud Jevamot 67b) pomřelo rovných čtyřiadvacet tisíc učedníků, protože se neměli navzájem dost v lásce. To je docela oříšek. Že by pedagogické selhání? Nikoli. Podle tradice pomřeli proto, že měli 24 tisíc názorů na to, co je to láska k bližnímu. Přecenili anebo zapomněli na mem. Ještě jinak řečeno – vnímali mem jen jako svůj vyměřený čas a zapomněli se „vzít do dlaně“.
Vezmeme-li se totiž do dlaně poctivě, tak dokonale zvítězíme nad časem. On ztratí svoji důležitost. Ztratí nad náma svoji čaromoc. Protože to tu máme jen na chvilku. Smrt anebo taw k nám patří stejně jako Alef. To je, holt, pravda. A teprve s touto perspektivou se dá milovat ten druhej. A taky „obejmout sama sebe“ a vzít se do dlaně. Všechny naše nedokonalosti jsou z týhle perspektivy dary. Poctivým popadnutím toho uzlíčku člověčiny, co se v dlani tetelí jako zmoklé vrabče, spatříme najednou i to, co došlo Adamovi s Chavou (než si upletli Kaina a Hevela a další množství adámků), že totiž lidská bytost je rámovaná alefem a taw. Na konci bible se jim říká Alfa a Omega. A hebrejsky je to „et“. Mojžíš to věděl, a proto píše na začátku svého románu: Na počátku stvořil Velkej a Sladkej jedno „et“ ve vesmíru (et-ha-šamajim) a druhé na zemi. (et-ha-arec). A věděl to ústní tradicí od Adama. Protože každičkej alfa-omega uzlíček člověčiny se podobá Vznešenýmu činem. Kreativitou. Skutkem (hebrejsky hej). A když se to hej přilepí k alef a taw – víte co získáváme ? Nejspolehlivější nádivku pro mem (čas, který neexistuje) – totiž kombinaci znaku alef-taw-hej – „ata“ . A to znamená TY …
