Dnes jsem šel do práce kolem banky, před níž postávala dívka snažící se oslovit kolemjdoucí s kasičkou v ruce.
Vybírala na jakousi charitu a nějaká paní jí zrovna tvrdila, že zrovna dneska si nic nevzala( myšleno peníze) s sebou.
Věděl jsem, že nán v peněžence jen jednu korunu a pak už zase větší peníze, které bych nevěnoval, ale nechtěl jsem se cítit trapně jako někdo, kdo se vykrucuje.
Tak jsem šel stranou, abych dívku nemusel potkat a cítil jsem se hloupě.
Došel jsem do svého obchodu, kde jsem pořešil pracovní věci s prodavačkou a obral ji o tržbu, abych ji mohl uložit do banky.
Vzal jsem tedy peníze a šel zpět do banky, před níž vytrvale postávala ona dívka s kasičkou.
Je to na pěší zóně, kterou podél rozdělují květináče, takže jsou tam ve sněhu vyšlapány paralelně dvě cesty.
Zvolil jsem takticky tu, na které nestála.
Jenže dívka přešla také na mou stranu a snažila se zase někoho oblomit.
Měl jsem onu jednu korunu, kterou jsem ji nechtěl urazit a pak svazek velkých bankovek-prostě stejná situace.
V duchu jsem se úplně kroutil a doufal, že mne neosloví.
Když jsem kolem ní procházel, tak jsem se jí podíval do očí a neuhnul. Neměl jsem pocit viny, protože občas na podobné věci peníze dávám, což dost záleží na osobě výběrčího a tématu, na které je sbírka zaměřena.
Naposledy se jednalo o drogově závislé a pak dětskou onkologii.
Je fakt, že nejsem důsledný a nestuduji průkazky, ale doufám, že bývá vše v pořádku.
Této dívce bych peníze svěřil. Měla pevný a čistý pohled, ve kterém jsem ale neviděl onen „svatý výraz“, který mi hýbá žlučí.
Věděl jsem, že půjdu za roh do lékárny a tam něco utratím, takže velkou bankovku rozměním.
Uložil jsem peníze a vyšel z banky směrem k lékárně.
Očima jsem hledal dívku s kasičkou, ale nebyla vidět.
Nevadí-až půjdu z lékárny, bude tam.
Nebyla…
Marně jsem se rozhlížel a doufal, že ji najdu, šel jsem tudy pak úmyslně ještě dvakrát, ale marně.
Nevím, proč mám pocit viny, ale celý den je jaksi od té chvíle na prd…
