Novinářská etika? Protestuji!

Když jsem byl malý, tak se ve zprávách ani v novinách neukazovaly hrůzné obrázky, natož záběry kamery. Doba pokročila a dnes se můžeme s gustem pokochat těmi největšími hnusy, jaké si lze představit.

V duchu se ptám:“Kde asi tak jsou dnes hranice novinářské etiky a hlavně vkusu?“

Je to tím, že jsou nové generace otrlé z věčného virtuálního zabíjení v pc hrách?

Nebo je to tím, že na internetu jsou už dnes běžně k vidění (v sekci „fůůůj“) ty nejdrastičtější záběry, jaké mohou existovat?

Stalo se mi, že jsem na jednou nejmenovaném serveru neprozřetelně kliknul na video s názvem „dekapitace“ netuše, co to znamená.

Než jsem se v šoku zmohl na to, abych to zastavil stopkou, měl svázaný chrčící zajatec napůl uříznutou hlavu a ten děs se mi ještě dnes občas zjevuje ve snech, i když je to už přes rok.

Jsem posera?

Ale zpět ke zpravodajství, které je zřejmě již vyráběno lidmi, kteří jsou otužilí a podobné obrazy s nimi nic nedělají.

Mne by ale zajímalo, k čemu je dobré, pokud se na veřejnoprávní televizi v hlavních zprávách objeví video syrského třináctiletého chlapce, kterého jakási tlupa umučila.

Tělo je v pokročilém stádiu rozkladu odulé a nafouklé, spoře zakryté průhledným igelitem.

To má někoho pobavit, poučit, informovat…, nebo snad dokonce pobavit?

Dobře-zprávy možná nejsou pro zábavu, ale dívají se na ně i děti a také lidé, kteří skutečně o podobná zvěrstva nejsou zvědavi.

Nemluvě o tom, že další lidé u televize večeří.

Pokud je nutné o takové události lidstvo informovat, bohatě by stačila čtená zpráva.

Je toto ten pravý investigativní přístup? Je to pikantní a atraktivní?

Je to hnusné.

Obávám se, že podobné věci budují v lidech a jejich podvědomí lhostejnost vůči utrpení.

Ano – jistě se najdou latentní sadisti, kteří s potěšením podobnou reportáž shlédnou, ale já osobně je nevidím, jako cílovou skupinu, pro hlavní zpravodajství.

A tak protestuju.

Platím koncesionářské poplatky za to, že vidím, jak se banda zevlů, rozvalující se v parlamentních lavicích, baví na účet národa.

Dívám se na to, jak se „vrcholní představitelé“ nemůžou dohodnout, kdo komu víc rozšlapal bábovičky.

Na to, jak je zkorumpovaná policie, justice, úřednictvo a všichni, kdo může za něco zkorumpován být.

Na propojenost legislativy s podnikatelskou sférou.

Na to, že slušný člověk v politice nemá ani nejmenší šanci.

Na to, jak do mne všechny televize hrnou záplavy stupidně ulhaných reklam.

Nechci se dívat na rozsekané mrtvoly, na mrtvé děti, po kterých lezou mouchy, ani na jiné podobné věci u kterých dnes už většinou ani nikdo neupozorňuje, že záběry budou drastické.