Za chvíli vypukne oslava mých narozenin (před pár lety). Mám zamluveno pár stolů v pobřežní hospůdce v lokti. Jedu tam domluvit podrobnosti a odvézt nástroje. Těším se, jak si s kamarády zahrajeme a užijeme nějakou srandu. Jeden přijede vlakem, tak sedám do auta, abych ho vyzvedl dřív, než si naleju do hlavy první pivko.
Za Starým Sedlem je dlouhá táhlá rovinka k Sokolovu, na které se ke mně zezadu přiřítí Peugeot s evidentním úmyslem mne předjet, tak ho jen kontroluju v zrcátku a hlídám si prostor.
Je říjnový podvečer a pomalu se šeří. Naproti jede několik aut jejichž světla nepouští řidiče za mnou do předjížděcího manévru. Mají právě takové rozestupy, že to nemůže stihnout.
Spěchá někam, nebo prostě jen tak ze sportu závodí? Já jedu max. povolenou rychlostí, ale ani kdybych zpomalil, tak ničemu neprospěju, takže si jedu svým tempem a nic neřeším.
Na konci rovinky registruju periferním viděním v zrcátku blinkr a Peugeot vyráží k předjetí.
Vidím, že je to špatně. Naproti jedou za sebou dvě auta, která ale nesvítí a mají nenápadné barvy, takže je řidič za mnou přehlédl v aleji stromů.
Slyším se, jak řvu :“Ne ty vole, zalez!!!“
Předjíždějící řidič na poslední chvíli zaregistruje protijedoucí auto. Ještě nemá čumák před úrovní zádě mého Scorpia a tak to strhává zpátky za mne. Podle pohybu vidím, že to strhnul příliš prudce a že bude mít honičku auto „vychytat“ volantem (protože určitě navíc stojí na brzdě) a udržet se na silnici.
Nemůžu nic dělat. Nemůžu mu pomoct. Je v tom sám.
Jen sundám nohu z plynu a v zrcátku vidím mrak prachu. Peugeot nezvládá manévr, načež brousí krajnici spodkem a padá do pangejtu. Trefuje mostek a vznáší se do vzduchu. Vidím v zrcátku zpomalený film. Auto ve vzduchu pomalu rotuje a mizí mi ze zorného pole doprava.
Dupnu na brzdu a zastavuju. Zapínám všechny blinkry, vystupuju a běžím zpátky asi 50m.
Peugeot stojí na kolech, ale zarazil se levým bokem do stromu. Protijedoucí šoféři zastavují a couvají k místu nehody. Přiletím k autu a snažím se dostat dovnitř dveřmi spolujezdce, protože levá stana je částečně omotaná kolem statného kmene. Dveře jsou odemčené, ale nejdou otevřít, protože auto sedí podlahou na výmolu. Nakonec je s vypětím všech sil vyrvu, nadechnu se a jdu dovnitř.
Uvědomuju si, že mne může čekat hodně nepříjemný pohled, ale musím. Mám to štěstí, že jsem ještě nikdy neviděl zblízka mrtvého člověka, ale tím pádem na to nejsem vůbec připraven.
No nic jdu na to. Řidiči se mne ptají, co mají dělat a jak mi můžou pomoct. Křiknu na ně, aby zavolali erzetu a řídili dopravu, pak už se nořím do kabiny vraku.
Za volantem sedí úplně bílá blondýnka s obličejem v krvi.
Vytahuju klíčky ze zapalování, házím je na zem a pokouším se komunikovat a probrat ji.
Po chvilce přichází k sobě a nepřítomně se rozhlíží-netuší, kde je a co se stalo.
V tu chvíli ji poznávám. Měli jsme spolu před časem krátký románek a znám ji z vandrů.
„Dášo, co tě bolí? Můžeš dejchat?“ opět omdlívá.
Probírám je několikrát ze mdlob a mluvím na ni. Poznává mne a ptá se pořád dokola:“Čí vina?!“. Vím, že je instruktorkou v autoškole, ale odpovídám, ať to neřeší a hlavně zůstane vzhůru. Někde jsem četl, že je důležité udržet člověka v šoku při vědomí.
Její omdlívání a opakování otázky je jasným příznakem těžké komoce (otřes mozku) a já v duchu prosím, aby doktoři přijeli rychle.
Krev se valí z velké rány na hlavě. Držím její zakrvácenou ruku ve své a uklidňuji Dášu, že tu sanitka bude každou chvilku. Daří se mi udržet její pozornost a dokonce z ní dostanu číslo na jejího chlapa.
Nelíbí se mi její strašně bílá barva obličeje v místech, která nejsou pokryta krví, ale vím, že s tím já nic neudělám.
Jeden z řidičů se ptá, jestli je něco potřeba. Jen ho požádám, aby mi dohlédl na auto, které jsem nezamkl a nechal i klíčky v zapalování.
Konečně přijíždí sanita a já uvolňuju místo záchranářům, kteří konají rychle a profesionálně.
Za pár minut je Dáša na nosítkách s límcem na krku a všechno vypadá dobře, ale vím, že může mít spoustu vnitřních zranění a z komunikace zdravotníků je jasné, že vůbec není vyhráno. Uvědomuju si, že o ni mám strach. Dívám se jí do očí a znovu říkám:“Všechno bude v pořádku-uvidíš.Drž se!“.
Sanitka odjíždí a já jdu k výslechu do dopravácké dodávky. Ještě volám Dášina partnera, abych mu vysvětlil, co se stalo a aby si přijel ošéfovat odtah vraku.
Píšu esemesku kamarádovi na nádraží, že se zdržím.
Jsem otřesen, ale hlava kupodivu funguje nezvykle chladně a věcně.
Policisti mi ještě nalili na ruce vodu, abych umyl krev a pak se loučíme.
Najednou zádrhel-máják jim při vypnutém motoru vybil baterku a Transportér nejde nastartovat.Tak s nimi ještě roztlačuju jejich káru a když konečně naskočí, jdu ke svému autu a jedu vyzvednout na nádraží se nudícího kámoše, kterého moje vyprávění hned probírá z letargie.
Asi za měsíc sedím ve svém obchodě, když se otevírají dveře, do kterých vchází Dáša s čerstvou jizvou na čele (jméno je z pochopitelných důvodů pozměněno) a děkuje mi.
Krátce mi líčí věci, které jsem se pak už nedozvěděl-pobyt ve špitálu, že auto je na odpis, atd.
Nakonec mi říká:“Hrozně mi pomohlo, že jsem v tom nebyla sama“.
Dává mi pusu a loučíme se.
Je to úžasnej pocit, když ji vidím živou a zdravou.
