Na poště je blaze.

Na poštu chodím poměrně často odesílat zásilky z e-shopu, takže jsem vlastně klasickým štamgastem.

Dámy na přepážkách se snaží být vlídné na všechny zákazníky, aby jejich snahu pak totálně roznesli na kopytech zaměstnanci manipulující s balíky.

Zrovna včera jsem viděl v TV, jak jedna redakce poslala zkusmo dva balíky se sklem-oba došly v pořádku.

A zrovna dnes mi psal kamarád, že zásilka, mnou mu zaslaná a naplněná v silnostěnné sklenici, zabalená do mnoha vrstev bublinek a v masivní krabici došla na padrť.

Někteří se k zásilkám chovají jako dobytek a to pak můžete balit do čeho chcete.

Na poště jsem zjistil, že valná většina důchodců jsou zřejmě cikáni.

Jsou to důchodci jakéhokoli věku a v období vyplácení důchodů jsou vždy v mohutné přesile.

Zajímavá věc je toto.

Přijdete, vyberete si službu, stisknete čudlík, vyjede lístek, utrhnete si ho, a čekáte až pípne vaše číslo na světelné tabuli.

Jdete k přepážce, vyřídíte svou záležitost a odházíte.

Ale co s lístkem?

Já ho dávám vždy do žlábku pod sklem, kudy se podávají doklady, obálky a peníze.

Slečna ho vyhodí a je to.

Absolutně pokaždé nacházím jiné lístky položené na straně, puštěné pod okýnkem na zemi, zastrčené pod pinovým terminálem, nedobře schované pod letáky a všude možně.

Tak je posbírám, strčím rovněž do okénka, úřednice s úsměvem poděkuje, pronese něco na adresu pitomců a je to.

Lidi-proč to děláte?

Stydíte se, že nevíte jak s lístkem naložit?

V hale jsou odpadkové koše, které nemůžete minout.

Proč jim tak přiděláváte práci a bordel?

Z hlouposti? Lenosti? Zlomyslnosti? Lhostejnosti? Je to od vás tupé.

Ale včera jsem při odchodu zažil přece jen něco hezkého.

Malý chlapeček tak asi dvouletý to bez rozmýšlení nabral přímo do mé dráhy chůze netuše, že na něj valí skoro dvoumetrové monstrum a prostě ŠEL.

Vyhnout se mu už nedalo, tak jsem ztuhnul, počkal, až do mne nabourá, zachytil ho a díval se na jeho udivený pohled vzhůru, který jasně říkal:“Kde ses tu vzal??“

A v tom zaznělo asi ze dvou od nás metrů z úst jeho maminky:“Vojto! Dávej pozor ty šašku…“.

V těch několika slovech bylo tolik emocí, že to bylo neuvěřitelné.

Káravost, pobavení, starost, něha a hlavně asi tuna lásky v barvě hlasu na konci.

Úplná etuda.

Usmíval jsem se ještě daleko na ulici…

P.S.:Nejmenuji se Vojta a ona maminka mne nezná:-)