Kam se podívám kolem, vidím samé slušné, poctivé...téměř svaté.

Kam se podívám kolem, vidím samé slušné, poctivé a veskrze charakterní lidi. Některé bych skoro nazval uvědomělými.

Všichni touží celý život jen po tom, aby každý říkal pravdu, byl upřímný a aby vůkol vládla slušnost.

To je přece po zdraví to nejdůležitější!

Všichni touží po rovnosti, svornosti a bratrství.

Je přece tak hezké, když jsou všeobecně dobré vzájemné vztahy. Když si lidé nezávidí, nepomlouvají se a neškodí.

Naopak si musíme navzájem přát vše dobré, pomáhat si skutkem, nebo aspoň radou, či dobrým slovem.

Také bychom měli být pokorní a skromní, protože přece umíme rozlišit, co opravdu potřebujeme a co jen chceme a proč.

JENŽE…

Ruku na srdce vážení.

Přání otcem i matkou myšlenky?

Kdo z nás je opravdu schopen skutečně říkat pravdu bez příkras a přizpůsobování její podoby něčemu, co zní lépe, či výhodněji?

A víc – kdo je schopen a ochoten poslechnout si skutečnou pravdu o sobě? Kdo je na to připraven a srozuměn s tím, že se nebude jednat jen o lichotky, či neutrální konstatování…že se třeba vůbec nebude jednat o pochvalu, ale naopak?

Kdo SKUTEČNĚ přeje lidem kolem sebe úspěch a radost, nikomu nic nezávidí a vůbec neškodí? Nebo aspoň uvažujme o míře.

Kdo se obrátí a jde vrátit prodavačce peníze, když si uvědomí, že se přepočítala a dala mu při placení nazpátek o stovku navíc?

Je to pro Vás samozřejmost?

Důležité je skutečně začít u sebe, protože výhrůžné zatínání pěstiček směrem k tv obrazovce, či monitoru, kde se zrovna vyskytuje pokřivený politik, společnost nezmění.

Až budeme všichni třídit odpad, nebudeme ve městě šlapat na zeleň (abychom si o pět metrů zkrátili cestu), nevyhodíme na zem či jinam (třeba velice sofistikovaně a originálně) vajgla, či žvýkačku.

Až se nebudeme nesmyslně zadlužovat kvůli věcem pomíjivé hodnoty, které vlastně nepotřebujeme, ale jen chceme. Až budeme umět pozdravit, poprosit a poděkovat…začne se teprve něco dít.

Nikdy nebudeme takoví všichni, ale stačí, když si každý o sobě budeme moci právem říci, že se aspoň opravdu snažíme.

Aspoň sám sobě do zrcadla.

A to se samozřejmě vůbec nezastávám politiků, jejichž současnou naši garnituru zastoupenou na hradě, ve vládě, poslanecké sněmovně, senátu, ale i regionální politice bych souhrnně nazval dobytkem s možnými neidentifikovatelnými výjimkami, které vůbec nejsou vidět…což je zase práce medií, o nichž také valné mínění pohříchu nepanuje.