Kdysi před asi dvaceti lety jsem si koupil v rybářských potřebách rybářské křeslo.
Takové to jednoduše sklapnutelné, které ve složené i rozložené poloze drží tři pružiny.
Zelená barva, kvalitní nepromokavá tkanina a ocelový rám.
Vybral jsem velice dobře, protože jej dodnes vozím i na závody a stále drží.
Unese neskutečné váhy a kromě trochu oštípaných plastů na područkách je dodnes v absolutní kondici.
Jen jednou se stalo, že povolilo šití a to zrovna ve švu který spojuje sedák s opěradlem.
Niť zřejmě zetlela tím, jak občas křeslo na rybách navlhne a taky zátěž mého drobného těla je kolem 110-115 kg, takže za těch dvacet let se materiál prostě unavil.
Jelikož jsem lenoch, trvalo mi několik měsíců, než jsem se dokopal k opravě.
A tak jsem jednoho večera zasedl, připravil si jehly, kleště a v pracovně jsem v rybářských věcech objevil cívku s velice pevnou, silnou, kvalitní nití.
Navlékl jsem do velké jehly nit (protože do jiné bych ji ouškem nenavlékl) a pustil se do práce.
Zvolil jsem zadní steh, který si pamatuji z ručních prací na základce a jímž jsem velice úspěšně tehdy vyšil do osnovy kytičku a dostal za ni jedničku.
Práce trvala asi hodinu, protože nejsem šicí stroj a hlavně jsem každý steh poctivě utahoval a snažil se o rovnoměrnost.
Protože jsem chtěl ušít celý šev na jedno navlečení jehly, musel jsem naměřit hodně dlouhý návlek, který jsem ještě dal dvojitě a tak jsem každý steh musel natahovat ruku hodně daleko.
Jak jsem se blížil ke konci a nit se krátila, šla práce líp od ruky a ke konci už to byla radost, protože jsem získal cvik a uplatnil několik vymyšlených grifů.
Konečně hotovo!
Zálibně jsem si prohlížel dohotovené dílo.
Stehy seděly jeden vedle druhého, jako ulité.
Nikde žádná smyčka, žádný uzlík a natož nějaké vybočení.
Skutečně dobře odvedená práce, na kterou jsem byl právem hrd a pyšen.
Po čase jsem se vydal na Jesenickou přehradu za kamarády na ryby a křesílko bylo pochopitelně nedílnou součástí mé výbavy.
Doma jsem v něm pro vyzkoušení zatížení poseděl u televize a byl spokojen.
Dojel jsem na místo.
Smontoval stojan a pruty, nahodil a usedl do oblíbeného křesílka, jak na trůn.
Několik hodin jsme strávili v družném hovoru za občasného vytažení ryby, ale pak se zatáhlo a na nebi se mračily mraky, z čehož vyplývalo, že jedou s vodou.
No-neva.
Máme deštníky a navíc nejsme z cukru.
Deštík na sebe nedal dlouho čekat a i když nebyl nijak prudký, tak ale trval skoro hodinu.
Potom ustal, mraky odtáhly na Moravu a zase vykouklo sluníčko.
Spokojeně jsem složil deštník a s blaženým úsměvem se usadil pohodlně do křesla, protože se blížil západ slunce, což je okamžik, který mám hodně rád.
V tichosti jsme zírali na tu úchvatnou přírodní scenérii, která se nikdy neokouká i když se opakuje každý den.
Ztichli snad i užvanění ptáci, komáři nebzučeli a dokonce ani nepíchali.
Byl naprostý klid a slunce se majestátně klonilo k lesnatému kopci.
Měl jsem (jako už tolikrát) připraven foťák a druhou rukou jsem pojídal večeři z ešusu.
V okamžiku, kdy se obrys slunce dotknul obzoru, se ozvala rána, já ucítil pod prdelí podivné prázdno a v následující desetině vteřiny jsem se válel na zemi v louži.
Během pádu jsem na sebe i na foťák vylil večeři z ešusu, aby se po dopadu vše rozletělo na všechny strany.
Všichni se lekli, vyskočili a vyplašeně se na mne díval-co že se mi to stalo.
Já ležel na zádech v louži a na hrudi i obličeji mne zdobily zbytky večeře (Trenčanský párok s fazuľou upravený po pašerácku).
Ležel jsem tam a čuměl, jako blbý dítě.
Nemohl jsem pochopit, co se stalo.
Když jsem se vyhrabal na nohy, tak jsem nechápavě civěl na rozložené křeslo a hlavně na šev, který jsem vlastnoručně poctivě a svědomitě sešil.
Byl prasklý po celé délce.
Úplně celý šev prostě praskl v niti, kterou jsem použil, ale její pevnost jsem poctivě zkoušel a nešlo to přetrhnout.
Podíval jsem se na šev víc zblízka a v tu chvíli mi docvaklo…
Já debil jsem to celé pracně sešil PVA šňůrou, která je ve vodě rozpustná.
Po dešti do sebe začala cucat vzdušnou vlhlost, jejímž působením změkla a nakonec slavně praskla ve slavnostní okamžik slunce západu.
Chlapi, když viděli, že jsem celej, se pochopitelně smíchy váleli, řvali a z očí jim stříkaly slzy.
Já jsem tam stál, neměl co říct a v duchu jsem si vytrvale opakoval:
Ty seš ale blb!
A měl jsem pravdu.
P.S.:Křeslo jsem pak sešil znovu, tentokrát kaprařskou pletenkou, kterou jsem nejdřív máčel ve vodě a slouží dál, ale na ten zážitek nezapomenu.
Takovou věc prostě nevymyslíš-ta se musí stát:-).
