Blonďátko

Na vodě zažít se dá vskutku dosti-sranda i romance, horké sny o Hance a taky chlad-až trnou kosti...

Na řece Vltavě potkal jsem vílu

která mne obdařila poznáním,

že nelze vyjádřit půvabu sílu

a přesto marně teď slova sháním.

Každý její pohyb zní marnotratně

všechny chtěl bych vždycky vidět a mít.

Ó být tak zrcadlem v její šatně!

Až bude jehlou,pak já chci být nit.

A pak ty zlatavě mazlivé kadeře

co nutí zabořit ruku do nich.

Prazvláštní mrazení okolo páteře…

Myšlenky o hřívách,o koních.

Hlavně pak oči-bezedné hlubiny

jež umí pohladit i po zádech.

Skrze ně do duše jak proudem laviny

ponořit se kdybych směl na nádech.

Pak je tu hladká pleť,co voní k zbláznění

Tvar hrdla,boků a chůze laní

Kéž jsme teď sami na ostrově ztraceni.

Schovám tě celičkou do svých dlaní.

V lodi mi seděla,celou ji zdobila

a pohled na ni mi zrychloval krev.

Když potom půlnoční hodina odbyla

vidím ji přes jiskry z hořících dřev.

Touha je předlouhá žízeň a hlad

Touha i po slovech,po pohledech.

Za dlouhých nocí teď nemohu spát.

Hledám ji marně ve svých čtyřech zdech.

Nic ale nekončí.Přes jezy ke mně pluj!

Čas není šéf a nám neporučí.

Nikdy se romantik nepoučí.

Za každý pohled,úsměv,dotek,polibek…

dám svůj.