2010 Expedice Brazílie-Amazonie.Poslední den v Manausu a cesta domů

Poslední noc byla poměrně poklidná, přestože jsme pochopitelně přinesli z marcada otep piva, ale na jeho konzumaci jsme zůstali s Honzou sami, protože Roman se odebral do svých komnat. Tak jsme zrekapitulovali celou plavbu, zhodnotili pozitiva (počasí, nějakou tu čudlu jsme chytili, přežili jsme, nedošlo k žádnýmu průseru) i negativa (neskutečně nekorektní Ali-Porco Granje Negro, což je skutečně pěknej hajzl, ryb jsme chytili málo, neviděli jsme prakticky žádnou zvěř mimo ZOO, okradení Alim na lodi, atd.).

Když jsem omylem shodil a rozmlátil sklenici a popelník, usoudili jsme, že půjdeme spát.Jak řekli-tak udělali.Ráno jsme si dali poslední snídani, nějakou dobu jsme ještě čekali, že se přijde rozloučit Lani, jak slíbila, ale protože bylo jasný, že se nedostaví, tak jsme vyrazili na poslední procházku do přístavu.

Cíl byl jasnej.Nakoupit dárky a suvenýry domů a utratit poslední zbytek reálů.To pro mne nebyl problém, protože jsem si ještě dost musel půjčit od Romana.Nějak jsem prostě nevyšel a zdejší bankomaty (jak už jsem psal) nedají nikomu víc, než 50 reálů denně, což je opatření proti zlodějům.Když jsem nakupoval vypreparovaný piraně a další suvenýry, tak jsem se nějak zamotal mezi stánky a pak jsem už nenašel svoje společníky.Navíc mi začalo bejt nějak podezřele divně a tak jsem se rozhodl zahájit ústup odchodem do hotelu.Řekl jsem si, že to vezmu zkratkou a to jsem pochopitelně neměl dělat.Zkratka byla sice podstatně míň pohodlná, ale naštěstí taky mnohem delší, takže půl hodině jsem musel uznat, že jsem zabloudil.

Navíc ve mně začala bublat evidentně velice živá sopka a tak jsem usedl na lavičku a jal se klukům smskovat, což se s úspěchem taky nesetkalo.Inu-musím se dostat do hotelu sám, ale bez mapy jsem vůbec nevěděl, kde jsem.Pokoušel jsem se na cestu zeptat několika lidí, ale ve striktně portugalsky mluvící Brazílii se Čech prostě anglicky, ani německy nedomluví.S ruštinou jsem to nezkoušel vůbec, ale je fakt, že jsem opomenul češtinu a slovenštinu-to my možná klaplo:-)).

Naštěstí jsem na poslední chvíli narazil na policistu, kterej angličtinu v pohodě zvládal a cestu mi ukázal.S díky jsem se vydal na spěšnou cestu, protože situace byla kritická a nebylo jisté, dojdu-li oné kýžené místnosti včas.Na konci už jsem šel tak rychle, že běžící James Bolt by mi jen závistivě hleděl na záda.Vpálil jsem do recepce a se spěšným pozdravem krásné recepční jsem zaplul na záchod, což byla jediná věc na světě, která mne v tu chvíli zajímala.Měl jsem sračku jako bič a víc to rozebírat nebudu, protože fekální humor není moje parketa.Zažíval jsem křeče a muka nepoznaná.Jakmile jsem ze záchodu odešel, musel jsem znova a znova…celkem asi 5x.Pak došel na pánském záchodě toaleťák, ale já se vůbec nežinýroval a klidně byl za dámu.Sklidil jsem jen vyplašenej pohled německý turistky, která se marně snažila ztéci obrané valy mé pevnosti, když lomcovala klikou.Jelikož ale mohla mít stejnej problém, nezdržoval jsem a vypadnul rychle.Koukala skutečně vyděšeně jaká dvoumetrová vousatá ženská to vyšla z dámského WC, ale evidentně měla jiný starosti, než to řešit.To všechno se opakovalo ještě mnohokrát a já po hodině začal trpět dehydratací.

Musel jsem ven a tam jsem utratil poslední čtyři reály za třetinku vychlazené pivní plechovky.Pak mi přišla smska od kluků, že už jdou, tak jsem na ně počkal v recepci, protože klíče od hotelu už byly odevzdány a naše zavazadla hlídala krasavice v recepci, abychom nemuseli platit další den.Kluci když dorazili a viděli, v jakým jsem stavu, tak mě politovali a dali mi colu.Lil jsem do sebe colu a kafe, který bylo v recepci z automatu naštěstí zadarmo.Nakonec ta kofeinová kůra zabrala a mně se trochu ulevilo.Poslední hodinu jsme čekali jen na taxík a pak jsme se s hotelem rozloučili.Na poslední chvíli jsem vysekl poklonu recepční za její krásu, půvab, ale i vstřícnost (mimochodem jeden z mála lidí vládnoucí angličtinou) a na poslední chvíli proto, aby mne nepodezřela, že ji chci trapně lovit:-))

Pak už jsme jeli na letiště.Tam jsem objevil veřejný sprchy, kam jsem se velikou chutí odebral.Dokonce jsem ještě vyštrachal z báglu nějaké čisté prádlo, takže jsem se cítil mnohem líp a hlavně jsem se strašně těšil na jídlo v letadle, protože ve mně nezbyla ani molekula živin.V letištní hale jsem se ještě pokochal pohledem na Arapaimu hezky vybarvenou, ale já jsem chytil větší:-))

Při odbavení mých zavazadel se vyskytnul neočekávaný problém.A to proto, že jsem si při balení neuvědomil, jak hystericky (ale zase celkem logicky po 11.9. na Manhattanu) se zavazadla kontrolují a prověřují.Kluci byli přede mnou a moje taška neprošla přes detekční pásy.Musel jsem příruční zavazadlo, který jsem hodlal mít na palubě letadla rozbalit a když letištní personál viděl, co v něm mám, tak jim lezly oči z důlků.Začali se sbíhat bezpečnostní agenti a různí úředníci a valili bulvy na moje vybavení.Asi patnáct hodně velkých woblerů od Dennyho z Ameriky, dalších asi osm menších.Obří háky na arapaimy……..on by už jen jeden háček stačil, protože na palubu si nesmíte vzít prostě nic ostrýho a tečka.Jenže-moje zavazadla už byla v letadle.V ceně je přeprava jen dvou zavazadel a nastala potíž.Naštěstí tam skoro všichni mluvili anglicky a navíc viděli, že nejsem terorista, nýbrž jen blb, kterej nepřemýšlel.Společně jsme vymysleli, že teda napíšeme moje příruční zavazadlo na někoho z kluků (ale ti už byli mezitím v letadle), protože oni měli každej jen jeden velkobágl.Jenže imigrační důstojník nám oznámil, že kdo je odbaven a vstoupil na palubu letadla, ten už opustil území Brazílie a zpět nemůže.Bez jejich dokladů to nelze a doklady jen poslat po personálu nelze taky.

Pro pobavení personálu jsem z tašky teda vytáhnul (protože už nebylo co ztratit) dva rituální nože posázené zuby z pirani a to už zavládlo všeobecné zděšení.Bylo mi po chvíli debaty oznámeno, že jediný řešení je zaplatit za dopravu tašky zvláštní taxu a to dva tisíce…Vytřestil jsem oci:“Dva tisíce reálů??“(reál=10kč)Nechápavý hlas odpověděl:“Ne pane-dolarů“To mi spadla čelist až na zem.Bylo to víc, než mne stála letenka z Prahy, přes Amsterdam, Atlantu do Manausu se zpáteční cestou přes Atlantu a New York.Řekl jsem, že prostě nezaplatím a začal se se svými woblery a dárky pro kamarády loučit, protože za ty peníze bych to tam prostě vysypal,  anebo nechal klidně i s taškou..Všichni pochopili, že jsem skutečně jen rybář, ale předpisy se nedaly obejít.

Když na mně nejvyšší kontrolní důstojník viděl, jak mne to mrzí, tak udělal ještě poslední pokus, jak mi pomoct.Zavolal z mobilu nejvyššího supervizora a po chvíli hovoru mi oznámil, že aerolinky udělají vyjímku a přepraví moje zavazadlo do Atlanty na svoje náklady a tam (protože po letišti jsme si zavazadla přepravovali sami, si věci přeskládám a nebezpečné předměty nacpu do báglu, který cestuje v podpalubí letounu.Moje radost a vděčnost neznala mezí, protože to jsem se zaradoval skoro nejvíc, za celej pobyt.Podal jsem mu ruku, vysvětlil mu svůj vděk a uznání a konečně po osobním rozloučení se všemi zainteresovanými úředníky šel do letadla.Byla to celkem dojemná chvilka, protože problém nás kupodivu sblížil a oni se všichni bez vyjímky snažili, seč mohli, aby mi pomohli ten průšvih vyřešit.Tak jsme si ještě zamávali a já skončil v rukávu do letadla.Skutečně si nedovedu představit klasického českého úředníka na jejich místě-ten by si to ještě asi vychutnal a natočil-i když i tady budou světlý vyjímky.

Kluci už byli jak na trní a když jsem jim tu historku vyprávěl, tak taky žasli.Nejen nad mou blbostí, ale taky nad možnou cenou za dopravu jednoho malýho báglík a i nad ochotou letištního personálu.Když jsme čekali v Atlantě na přípoj, bylo letiště plný vojáků, který byli prostě všude.V polních woodlandovejch maskáčích se povalovali po lavičkách i na zemi pod telefonníma přístrojema, kde vykecávali s kamarádama a milenkama po drátě.Pak jsme odletěli do New Yorku, kde jsme se najedli ve slavným letištním Legend Baru.

České reprezentační feederové triko na americkém kontinentu:-)Nejdřív jsme se museli ale pinglovi prokázat dokladama a když jsem to vnímal jako urážku, tak mě uklidnil, že to musí všichni.Dali jsme si americkou klasiku-hamburgry (který jinak nejím), s hranolkama, omáčkama a zeleninou.Bylo to sice nezdravý, ale dobrý.Pak jsem si koupil v shopu pár triček na památku a letěli jsme domů.V Praze na letišti na nás už čekal věrnej Seleke, ale bohužel u jinýho terminálu, takže jsme se trochu hledali, ale nakonec našli.Dali jsme si poslední symbolický ( a hnusně drahý) třetinkový pivo a tím jsme výpravu zdárně ukončili.Seleke nás kupodivu narval všechny do svýho Golfa a to i s báglama a vercajkem, načež nás rozvezl.Kluky na metro a mne k sobě domů.Tam jsem mu předal dárek a asi hodinu vyprávěl, co jsme zažili.

Pak jsem na dvoře naložil cajky do auta a vyrazil k domovu.Protože se v letadle do sedačky prostě nijak nevejdu a tudíž nemůžu spát, tak mě asi ve třetině cesty přepadly mikrospánky tak intenzivně, že jsem musel zastavit a usnul jsem na volantu.Když jsem se asi po hodině probral, bylo to lepší, takže jsem už domů dorazil.Věděl jsem, že mne čeká aklimatizace se kterou problém nemívám, ale hlavně rovnání časovýho posunu, který mi trvá někdy i přes měsíc.No a tak skončila ta naše slavná kančí hostina v Brazílii-Amazonii.