2010 Expedice Brazílie-Amazonie. Díl šestý-druhý den rybolovu

Celou noc jsme se plavili proti proudu Rio Negro a zaparkovali jsme k ránu u vesnice Santa Isabel. Na pruty jsme udělali úchyty u stropu a docela jsme se divili, že už to nikoho nenapadlo před náma.

Po snídani,která se vždy skládala z míchaných vajec , hnusnýho nasládlýho bílýho chleba, skvělýho džusu a kávy.

Mimochodem na začátku jsem si všiml, že na stole v jídelně stojí sloup z asi deseti plat vajec.

Říkal jsem si, že v tom hicu se musejí zkazit a že salmonela by nás asi neminula každopádně a tak, že je určitě dají někam do chladu.

Nedali a vejce tam byla celou dobu, jen jich postupně ubývalo, jak se stěhovala do našich žaludků a pak přes záchod do řeky.

Kávu vaří brazilci strašlivým způsobem.

Pokud na Vás někdy dělal dojem pojem „brazilská káva“, tak to si nechte zajít, chuť-pokud nejste extrémisti.

Postaví se voda na vařič.

Přivede se k varu a do asi tak litru vody se nasype minimálně deset polévkových lžic cukru.

Po jeho rozpuštění se do vařící vody šoupnou tak tři polívkový lžíce kafe a je to.

Výsledek je odporně sladká culifinda, která se dá pít jen skutečně se sebezapřením-a že já mám sladký rád…

Po pár dnech jsem u snídaně oznámil Raguel ,která ji většinou připravovala s Aliho manželkou-později s jeho pro změnu s tchýní, že chceme kafe do jiný termosky a cukr zvlášť.

Raguel je zvláštní osoba.

Je veselá a přátelská-navíc motivovaná Alim, kterýmu tenhle kšeft s náma dohodila, za což jí rozhodně hrozila nějaká odměna, takže cestovala s náma asi zadarmo a ještě dělala ficku v kuchyni, tudíž si zřejmě přivydělala.

Má dvě děti.

Vlastní dceru, kterou měla někdy ve třinácti letech a pak adoptovanýho syna, kterýho sebrala někde z ulice a už léta se o něj stará.

Je to obdivuhodný, protože je na to sama a ještě k tomu studuje dálkově nějakou vysokou zemědělku.

Je to ale tvor nesmírně náladovej a jak jí něco přeletí přes sosák, tak se chová, jako zabržděnej osel.

Trucuje, nekomunikuje, čumí, jako kaktus a občas bulí-teda nic novýho pod sluncem.

Netvrdím, že se tak chovají všechny, ale spousta žen tenhle model umí velice…

Ali na ni občas zahučel že se má o nás líp starat a to ona pak funguje, jako když natáhneš klíček na plechovým autíčku.

Pak ale doběhne pružina řečenýho Aliho houknutí a Raquel zase sklapne, jako kudla a je letargicky zádumčivá…..ještě že nepřinesla na loď sirky a benzín.

Takže druhej den jsme měli kafe s cukrem zvlášť a třetí den už na to zase kašlala….tak jsem na ni houknul sám svou dokonalou portugalštinou rodilého mlůvčího a přesto, že rozuměla asi jen nasranýmu tónu, tak pochopila velice dobře, že „suga separado!!“

Zkrátka bez houkání se asi obejít nelze.

Ne, že bychom si kafe neuměli udělat sami, ale baby evidentně nerady viděly, když jsme se jim motali po kuchyni, takže jsme se o to nepokoušeli.

Po snídani jsme vyjeli jen ve třech + průvodce vláčet.

Projeli jsme spoustu krásnejch scenériií a viděli jsme neskutečný exteriéry na točení pohádek se strašidelný prostředím a mrtvým lesem.

Stromy stojící po pás ve vodě, mraky lagun a zátok tak malebných, že to vypadalo úplně naaranžovaně.

Počasí bylo nádherný, ale teda museli jsme se oblíknout do dlouhých rukávů a nohavic včetně klobouků, protože jinak by nás slunce vyhnalo z kůže.

Asi po hodině jsme narazili na pláž z bílýho písku, kterej byl tak rozžhavenej, že se po něm nedalo chodit naboso.

Tam jsme se vykoupali a pokusili trochu provláčet pobřežní porost.

Během koupele přaplila hejna malých rybyček, které okamžitě začaly člověka oštipovat, což bylo až nepříjemný a zahnat se nedaly, takže si člověk musel držet prsní bradavky, jako cudná baba-tam to totiž fakt docela bolí…

Pak jsme vyrazili dál a trpělivě trdlovali, streamrovali a vláčeli do úmoru.

Opět bez jedinýho kontaktu s rybou…

Jediným zpestřením byla dočasná přítomnost růžovýho sladkovodního delfína, kterej kousek od nás občad zafuněl při výdechu záhlavním dýchacím otvorem a měl jsem tu kliku, ho jednou trefit i na kameru-teda tak na 1-2 vteřiny.

Ale ryby, voda i průvodce opět zklamali komplet všichni.

Roman říkal, že to není možný, protože na každým utopeným stromě je napsáno:“TADY BYDLÍ TUKUNARE“.

Ale vypadalo to tak, že okoun tukunare se asi povaluje doma u televize s lahváčema a naše woblery jsou mu srdečně ukradený.

Vrátili jsme se na oběd a po něm jsme unavený padli do hamak na odpolední siestu po pár pivech, protože to slunce z člověka vycucá sílu, jako upejr.

Odpoledne jsme si vzali sami člun a vyrazili na druhou stranu zkusit sumce.

Měli jsme s sebou kusy ryb, tak jsme je prokláli hákama z našich sumčáků a poslali do vody.

Bylo to ale dost marný, protože jsme prostě neuměli najít dobrý místo (pokud tam teda vůbec nějaký bylo) a i když jsme po asi hodině marnýho snažení přejeli úplně jinam, tak jsme si nepomohli.

Jenom Roman vytáhnul jednu piraňu, kterou jsme rozbourali na filety na háček.

Často sice byl háček z vody vytažen naprosto oholen, ale to pirani umí bezchybně-ostříhat maso z háčku do poslední molekuly.

Tak jsem si aspoň vyzkoušel, jak s člunem cvičí čyřiceti koňovej motor a teda-slušněJ

Motorovej člun jsem nikdy neřídil a rovnou kočírovat takovýho siláka a ještě ve vlnách není úplně sranda, ale i to byl ASPOŇ NĚJAKEJ zážitek.

Po večeři kluci vzali cajk a jeli ještě zkusit za tmy, jestli se nepovede nějakej pirarara (sumec).

Ale mně se nechtělo a navíc jsem zaslechl venku kytaru, tak jsem byl docela zvědav na místní folklór a muziku.

Tak jsem se vydal po strmých schodech hore brehom a na stráni jsem našel partu mladých lidí s nimiž potmě na lavičkách seděl i Ali a jeho švagrová, která tu žije.

Ali věděl, že jsem trochu muzikant a tak mi hned cpal kytaru, kterou vyškubnul mladíkovi, jenž na ni muzicíroval, což jsem odmítl.

Chtěl jsem poslouchat, jakou hudbu tam mají rádi kromě samby a salsy.

Zpívali docela hezké písničky, byť texty pro mne byly pochopitelně srozumitelné stejně, jako čínština, říznutá velšštinou a laponštinou dohromady.

Pak jsme se o kytaru střídali, tak jsem hrál, co mě napadlo a bylo to jedno, protože nejen pochopitelně čeština, ale ani angličtina jim nic neříkaly.

Bylo to ale všechno fajn.

Přinesli mi vodu a kávu, což jsem v tý tmě samozřejmě dvakrát všechno rozlil, ale oni se jen smáli a v pohodě donesli další.

Pak jsem chvíli učil Lani (švagrová) jak se drží akordy a pak jsme zase hráli a najednou byly tři hodiny ráno.

Kluci se vrátili ze sumcobraní opět bez záběru a když jsem se vrátil na barku, tak už chrápali v sítích, jako mrtvoly.

Tak jsem se došel ospršit, vyčistit si tlamu a zavěsil se taky…..

Dobrou.