Máte rádi film Prázdniny v Římě s Audrey Hebpurn?

Měl jsem se raději zeptat „máte rády“, že? Je to romantická komedie – a navíc takového typu, že to je daleko více film holčičí, ženský, prostě dámský. Možná, milé čtenářky, že to, co budu teď psát, jste už z filmu dávno vycítily..

Ale chlap k tomu poznání potřebuje většinou dozrát později. No – aspoň že nakonec přece jen trochu dozraje, ne?

Až ve zralém věku jsem si do detailu vychutnal herecké mistrovství Audrey Hebpurnové. Psát by se dalo o mnoha a scénách z toho filmu. Já jsem si vybral závěrečnou scénu z opožděné tiskovky princezny. Na rozdíl od filmu jí zde budu říkat princezna Audrey, protože to zahrála opravdu královsky a Oscara jí nikdo normální nemohl nepřát či závidět. A hlavnímu mužskému protagonistovi budu říkat novinář Gregory. Pan Peck si to také zaslouží.

Celý film je ke shlédnutí například tady. Dále budu uvádět stopáž toho kterého okamžiku, který hodlám nadšeně komentovat, těmi minutami a sekundami, jak je to v uvedeném prolinku. Takže – pro plný prožitek z tohoto článku to asi bude chtít, abyste si ten film našli a souběžně se čtením na něj přepínali. A pak si těch sedm filmových minut vychutnali ještě jednou v celku. Trochu toho času navíc se  vám, věřím, na prožitku mnohonásobně vrátí.

1:49:25 Princezna Audrey vchází do sálu před novináře, scéna začíná. S princeznou bude lomcovat (nebo ji hladit) řada emocí. Ale jako dáma zachovávající přísný protokol má oproti jiným filmovým postavám jen asi jednu setinu možností, jak je všechny vyjádřit. Nějakým slůvkem či snad dokonce výkřikem, povzdechem – ani pomyšlení! Výrazným gestem, pohybem celého těla nebo tak – ani nápad! Jen mimikou, a to nepatrně, a pak ještě očima. A očima přitom mnohem méně, než to dělával třeba Jean Gabin nebo Rudolf Hrušínský nejstarší. Žádné velké kulení ani přivírání...

1:49:54 Audrey spatří Gregoryho. Poprvé vypadává z role princezny. Celá strne velikým údivem; zděšeným překvapením. Nikdo z jejího doprovodu to však nepozná, z hejna novinářů jen Gregory. Pak jdou Audrey očka trochu do strany; najednou si vybavuje, co všechno s Gregorym za těch čtyřiadvacet hodin prožila. Dvousekundová zkratka, ale je tam všechno.

1:50:13 Srdce Audrey překypuje láskou ke Gregorymu, ale vzápětí princeznina tvář přechází ve zklamání. „Aha, tak kvůli svému kšeftu se mnou trávil celý ten čas... a já nána si myslela... ježíši, co teď bude, když se to provalí...“. Mimika a oči princezny končí obavami.

1:50:20 Statečná princezna už má zase zpět pokerově usměvavou (usměvavě pokerovou) masku svého výsostného postavení a kyne hlavou, ať se žurnalisté ptají. Jejich otázky a její odpovědi na ně jsou jí notoricky známy – a bytostně je nesnáší.

1:51:13 Princezna naléhavě konstatuje, že věří v přátelství nejen mezi národy, ale i mezi jednotlivými lidmi. Její půvabná bradička nyní směřuje do strany a hlavně bojovně vpřed směrem ke Gregorymu: „Zkus si to vykecat, co se stalo – vyškrábu ti oči!“

1:51:29 Gregory, ač chlap, pochopil, že je od něj právě teď očekáváno rozhodné slovo. Bere si je a uklidňuje princeznu, že on nebude tím, kdo by její víru zklamal.

1:51:34 Úleva ve tváři princezny. Oči jí ovšem přitom trochu září rošťáctvím, vznikajícím krásným spiklenectvím.

1:51:45 Ale teď si to teprve princezna Audrey uvědomuje: „Tak proč se mi tedy celou tu dobu věnoval, když ne kvůli kšeftu?  Točí se jí hlava, hladí Gregoryho očima; neví, co se s ní děje, nevnímá, že odkudsi zní další otázka...

1:51:56 Audrey zahání krásný sen někam pryč krátkým pohybem hlavy sem a tam, a vrací se do své princeznovské role.

1:52:08 Ale v roli to dlouho nevydrží, emoce jsou silné a naléhavé. Audrey kašle na protokol a prohlašuje o pořadí oblíbenosti všech měst svých návštěv z celého srdce: „Řím!“

1:52:21 Audrey Gregorymu veřejně, avšak zároveň naprosto důvěrně sděluje, že na něj do konce života nezapomene.

1:52:53 Audrey vidí, že fotografův zapalovač je vlastně fotoaparát. Ústa se jí sevřou tentokrát velmi citelně. „Proboha, tak on mne celou dobu fotil! Jak kouřím, jak tančím s kadeřníkem, jak, jak...“. A v padesáté sedmé vteřině se princezninou tváří ještě mihne kousíček vzteku na fotografa: „Ty jeden mizero!“

1:53:13 Jenže, když fotograf fotil, tak ty fotky musí někde existovat, dovodí si princezna chytře. „Protokol neprotokol, jdu si podat ruku se všemi novináři v první řadě. To přece musím zjistit, kde ty fotky jsou a co na nich všechno je.“ Ženská zvědavost nemá co do své velikosti ve vesmíru konkurenci.

1:54:41 Fotky jsou předávány diskrétně v obálce princezně. Ona nahodile povytáhne tu vrchní, na níž je zobrazená, jak mele kytarou po hlavě tajného agenta, který ji chtěl unést zpět z tancovačky. V životě nikdo tak rychle nezasunul fotku zpátky do obálky, jako to udělala princezna Audrey.

1:55:01 A pak už zamilované a smutné oči princezny patří jen očím novináře a naopak. Asi je to naposledy, co se takhle potkávají a vidí. Komentář zbytečný. Jen si všimněte, jak oči princezně strašně pohasly, když jí protokol velel jít k dalšímu novináři (1:55:10). Ty zbylé už obsloužila jako tělo bez duše.

1::55:36 A zpátky na piedestal, pryč od běžných lidí, pryč od Gregoryho, zpátky do princeznovské nudy se jí tááák nechtělo...

1:56:10 a poslední otočení se, poslední pohled, rozloučení, slzičky... skutečná koruna celé té scény.

To je úžasné, jak to vše Audrey s minimalizovanými hereckými vyjadřovacími možnostmi dané role a dané scény zvládla.

                Pro někoho to vše mohou být samozřejmosti, které „vnímavým čtením“ filmu zaregistroval hned napoprvé. Ale jiní si to plně uvědomí až teď. Jak hezké musí třeba být, když ten kousek přehraje třeba maminka své dospívající dceři a všechno jí vysvětlí...