Geniální paměť, nebo obdobné umění jako umění plavat?

Či jako umění jezdit na kole?... O paměti jsem ještě pořádně neblogoval. Motivací mi byla řada dnešních mailů. Maily se odkazovaly na jeden dnešní článek na novinkách.cz a ptaly se mně, co na to říkám. Problematika se týká mnoha lidí – takže je asi vhodné reagovat takto veřejně.

Odkaz na článek, motivující mne k tomuto blogu, je zde. Schopná kolegyně lektorka paní Michaela Karsten zvládla před asi deseti přihlížejícími standardní paměťovou úlohu. Zapamatovala si dvacet pět po sobě jdoucích dvojčíslí.

                K tomu výkonu je třeba mít předem zvládnutou stočlennou tzv. „paměťovou asociační listinu“. Stočlenná znamená, že má sto členů. Místo slova „člen“ se používá též pojmů „položka“, „škatulka“, „přihrádka“, cizojazyčné „item“ (to poslední slovo moc nemám rád). Předválečná kniha autora Erika S. Vajgla „Mnemotechnika“ používala pro totéž pojem „stereotyp“, takzvaná Silvova metoda (Silva Mind Method) používá pojem „paměťový háček“. A při pozorné rešerši by se těch názvů jistě našla řada. O zlepšování paměti se přece píší knihy, přednáší a demonstruje už od antiky.

                Ty položky paměťové asociační listiny, to jsou takové očíslované (od jedné do sta) pro celý život neměnné duševní „fotografie“ určitých předmětů. Kdo si chce zapamatovat padesát za sebou jdoucích dvojčíslí a má tu svou paměťovou asociační listinu v hlavě zažitou (po kurzu paměti na slušné zažití stačí tři dny až týden – je to zhruba tak jako mít zažito počítání do sta v nějaké cizí řeči), ten si diktovaná dvojčíslí zaznamenává postupně do jedné položky za druhou. Na jedno vštípení jsou potřebné cca dvě vteřiny času.

Chci-li si zapamatovat třeba pořadí dvojčíslí 17, 54, 28, 55 atd., tak do první položky nějak koncentrovaně v představě „zasunu“ položku číslo 17, do druhé položky představu číslo 54 atd.  Zpětně se to pak vybavuje jedna radost.

Takto si umí zapamatovat za sebou během cca pěti minut sto dvojčíslí včetně pořadí každý pozorný absolvent mého dvoudenního kurzu „Koncentrace, paměť, tvořivost“. Třicet dvojčíslí pak absolvent třídenního kurzu rychlého čtení – ale tam jde i o mnoho jiných věcí. Tomuto know-how jsem učil už od konce šedesátých let minulého století – zprvu formou individuálního doučování slabších spolužáků, později při zaměstnání a od 1. 9. 1986 pak profesionálně coby své hlavní zaměstnání. Byl jsem v tomto nikoliv prvním přednášejícím, ale jistě průkopníkem, který vyvolal prakticky z nuly širokou poptávku. Kurzy dříve širší veřejnosti neznámé jsem proslavil. Kdyby v naší zemi dělal proslavené kurzy přede mnou nějaký jiný průkopník, samozřejmě bych si nikdy nedovolil lézt mu do zelí a dělat je bez jeho vědomí a souhlasu… Svou případnou kariéru na tomto poli bych začal uctivým dopisem svému proslavenému předchůdci, setkal bych se s ním a ve všem bych jej respektoval…

Ale zpátky k paměťovým technikám. Nejsem přítelem „cirkusových rekordů“ v tomto směru. Kdybych se někdy (což silně pochybuji) nechal přemluvit k nějakému pokusu o co nejlepší paměťový výkon, troufl bych si na 3500 dvojčíslí za sebou. Pokus by nejspíše zabral celý den. Mám ve své hlavě zaběhané dvě paměťové asociační listiny – jedu na 35 škatulek, druhou na 100 škatulek. Ty se dají určitým způsobem v hlavě „znásobit“, takže vznikne výchozí sada 3 500 škatulek. No a na těch 3 500 háčků bych postupně navěšoval dvojčíslí. Nebo běžná slova z každodenního života. Která bych pak byl schopen interpretovat znovu zpaměti včetně pořadí. Nejspíše bych měl občas nějaké menší paměťové „okénko“ – ale nebylo by jich více než jedno procento z nadiktovaného počtu – a napodruhé bych si zapamatoval i tyto „chyby“. Chci samozřejmě dodat, že to nepovažuji za svou nějakou zázračnou mimořádnou schopnost, ale za umění podobné tomu, jako je plavat nebo jezdit na kole.

Proč taková představení nedělám? Protože jsem přesvědčen, že toto není hlavní účel paměťových fint a triků. V malém – podobě jako kolegyně Karsten v ukázce, tedy řádově desítky položek – jsem to se svými žáky prováděl za uplynulé čtvrtstoletí přibližně šestsetkrát. Nejmenší počet žáků – pět, nejvyšší asi čtyři sta (plný velký sál). Já jsem to předvedl, pak naučil, pak oni to předvedli sami sobě – mnozí s příjemným překvapením, jak to perfektně funguje. Umí to ode mne z kurzů a přednášek asi deset tisíc lidí, převážně v ČR a na Slovensku. Někteří tomu dále učí (ti slušnější mne uvedou jako učitele, ti horší parazitují bez uvedení učitele). Legálně licenčně tomu například v okamžik psaní těchto řádků učí můj syn ing. Jan Gruber PhD. další skupinu kurzistů v Praze. Kurzy, klasické knihy, nově pak e-knihy či audioknihy o tomto „tajemství zázračné paměti“ držím na našem vzdělávacím trhu nepřetržitě od roku 1986 kdykoliv k dispozici. Kdokoliv si je dnes dokáže vygúglovat. Není nic podstatného, co by k tomu nějaký můj následník mohl přidat.

Když cirkusová paměťová show není hlavním účelem, co tedy?

Především platí, že člověk vždy musí porovnávat mozkovou námahu s paměťovým vštípením a námahu několika sekund na zapsání do notesu nebo počítače nebo s hlasové nadiktování někam. A volit vždy menší zlo. Paměťová asociační listina je užitečná hlavně v situacích, kdy se zapisovat nedá nebo nesmí či kdy se při vybavování nesmí koukat do papíru nebo pouštět hlasový záznam. A to je třeba dosud v našem školství u většiny ústních i písemných zkoušek. Prostě – pamatovat si fůru dat. Výborná aplikace paměťové asociační listiny je na vyhrávání slovních soubojů, na úspěch u zkoušek a konkurzů při získávání lepšího zaměstnání. A nejlepší na zachycení vlastních kreativních nápadů.

Co se podle mne nedá, to je naučit se třeba slovní zásobu cizího jazyka (Na angličtinovou FCE je např. potřeba znát cca 6 000 lexikálních jednotek) pomocí paměťových asociačních listin přímo. Úspěch v angličtině a úspěch ve vyjmenování stovek pojmů nebo stovek dvojčíslí včetně pořadí má však společné „psychické rodiče“. A těmi jsou kreativní představivost, schopnost cokoliv v hlavě asociovat, bourat myšlenkové ploty a přehrady, vzepnout mysl dál a dál k novému, nepoznanému. Tedy – pravý opak toho, k čemu nás nutí oficiální školství (čest výjimkám).

Znalec paměťových fint by je měl používat s rozumem. Je prima, když ten znalec je zároveň  zastáncem filozofie, že mnoho věcí si pamatovat netřeba – jen vědět, kde to najdu.

Kdybyste chtěli o paměti vědět opravdu maximum, doporučuji knihu slovenského psychologa profesora Imricha Ruisela „Pamäť a osobnosť“. Jen prostý seznam použité literatury tam má asi čtyřicet stran – a připadá mi, že je tam poctivě sesbíráno snad všechno relevantní, co na světě vyšlo o paměti v posledních 200 letech, ba i dříve.

A hlavně – používejte všeho s mírou, i paměťových dovedností.