Když jsem se před lety snažila najít, co je pro mě to „pravé“, narážela jsem především na svůj přístup.
Hledala jsem obyčejné lidské štěstí. Myslela jsem si, že když tomuto úkolu věnuji veškeré úsilí, výsledek se dostaví. V duchu Zátopkova hesla „Když nemůžu, přidám“, jsem byla rozhodnuta zvítězit.
Dnes už vím, že můj původní přístup byl značně ovlivněn tím, že jsem se rozhodovala pouze rozumem a opakovaně na sebe tlačila.
Při hledání toho, co je pro nás nejlepší, býváme často nepříjemně zaskočeni a překvapeni tím, že nám místo na slunci i přes veškeré vynaložené úsilí stále tak trochu uniká. Důvod je prostý. Ve skutečnosti totiž nevidíme naše skutečné možnosti a dovednosti, natož opravdové tužby a přání. Jsou pečlivě zakryty pod pláštíkem rozumu a představ o tom, co je pro nás takzvaně „dobré a správné“.
Mnozí jsme vyrostli v přesvědčení, že bez úsilí, disciplíny a odříkání nikam nedojdeme. Druzí nám často vštěpovali jejich pohled na náš svět, na naše místo v něm a na naši domnělou společenskou (ne)přijatelnost. V dospělosti si na základě tohoto formování s odhodláním a vůlí začínáme plnit své cíle a přání. A narážíme. Jdeme hledat vlastní grál s nastavením, které nás omezuje, protože není naše, je druhých. Málokdy si to uvědomujeme, ale hlavou se horlivě přesvědčujeme, že to přece jen půjde.
Hlavou proti zdi
I když se nevzdáváme a dále vytrvale zkoušíme najít svůj grál, volíme stále stejné strategie a řešení hledáme stále stejným rozumovým způsobem. Například opakovaně měníme práci se stejným smutným pocitem nedocenění. Dějí se nám stále znovu a znovu situace, ve kterých zažíváme trýznivé pocity a ztráty, jen lidé okolo nás se mění. Sami sebe zklamáváme, že nedosahujeme vytyčených cílů a odsuzujeme se za to. Připomíná mi to běh hlavou proti zdi: poprvé jen tak. Podruhé s chráničem hlavy. Po padesáté s chrániči kolen. Po sté opět jen tak. Avšak stále hlavou proti zdi.
Vůle, vytrvalost, nasazení a disciplína jsou báječné a obdivuhodné vlastnosti. Mohou nám v životě mnohé usnadnit a dokážou nás velmi rychle posunout v našich cílech. Ale mohou nás také zcela zastavit a to především tehdy, používáme-li je proti sobě a k potlačení sebe sama. Potřebujeme se naučit rozpoznávat situace, ve kterých nám vůle, odhodlání, nasazení a síla neprospívají a kdy je naše snaha špatně nasměrovaná. Vždy, když se hodně snažíme a nejsme šťastní, zkusme povolit, nikoli přitlačit. S láskou k sobě samému, nikoli houževnatou vůli proti sobě.
Klíč k dosažení úspěchu je hlavně v tom, zda vůli, přísnost, disciplínu a vytrvalost používáme v souladu se svým srdcem nebo napínáme své schopnosti k cíli hlavně rozumem.
Jak poznat, co s námi je v souladu a co není?
Mnozí z nás byli naučeni žít s rozumem na prvním místě. A nerozlišují myšlení a rozum. Mají to za to samé. Myšlení je naše dovednost zpracovávat myšlenky. Rozum je myšlení řízené egem.
Rozum (naše ego) má v našem životě zásadní úlohu. Největší úskalí rozumu však spočívá v tom, že do našeho světa nevpustí žádnou zkušenost, kterou napříč naším celým životem a výchovou vyhodnotí jako škodlivou a nebezpečnou. Činí tak v zájmu našeho přežití. Chrání nás především prostřednictvím strachu, na který narazíme, když se pustíme do čehokoliv neznámého, nepřijatelného nebo nebezpečného. Rozum vyšle do těla emoci strachu, která nás obvykle spolehlivě zastaví. Tím jsme však vytrvale udržováni v omezeném schváleném rámci možností, příležitostí i v (ne)uvědomění si vlastních schopností nebo tužeb. Rozum nás nakonec chrání před celým naším životem a z ochránce se tak stává spíše věznitelem.
Jedním ze způsobů, jak najít svoji cestu a skutečně poznat sami sebe (nejen rozpoznat celou svojí bytostí vlastní talenty, touhy a přání) je, naučit se spojovat se do srdce a uzemňovat, být ve svém středu. Na blogu jsem napsala již několik článků na toto téma: Uzemnění a sebepropojení nebo Jak se naučit energetické uzemňování. Jednoduché vizualizační pomůcky vám mohou usnadnit spojení do srdce.
Srdce jako spojnice a spolehlivý rádce
Naučte se spojit a stáhnout do vašeho srdce. Spojíte-li do srdce vše, co jste, stáhnete do něho i svůj rozum. Vytvoříte kulatý stůl, u kterého jsou si všichni rovni a srdce je tvůrce a garant tohoto laskavého prostředí. Je to cesta volnosti bez tlaku a zároveň cesta soustředěného úsilí.
Naproti tomu srdce je středem našeho systému a naším největším láskyplným pokladem. Tím, že srdci umožníte, aby s vámi komunikovalo, změníte svůj život od základů. Srdce je spojnice se všemi částmi našeho já. Je to místo, kde jsme spojeni s naším smyslem života a plánem duše. Naše statečné laskavé srdce je vždy a za všech okolností na naší straně a hledá pro nás jen tu nejlepší a nejautentičtější cestu v souladu s láskou k nám.
Tím, že začnete používat vaše myšlení v souladu se srdcem a ne rozumem (egem) vše pak probíhá v souladu s naší nejhlubší podstatou a celistvostí.
Stačí se nadechnout a důvěřovat si. Zdánlivě nesrozumitelné a překvapivé zprávy začnou postupně dávat hlubší smysl našemu každodennímu konání. Je to cesta osvobození se od falešné ochrany našeho rozumu, cesta vnitřní láskyplné svobody a prožívání života v přítomnosti.
Zapojíte-li rozum do srdce, nebude rozum ve výsostném přednostním nastavení a získáte od obou to, co je pro vás v dané chvíli nejlepší. Zároveň se před vámi otevře přístup ke všem vašim částem, k vlastní celistvosti a získáte právo a příležitost naplnit život realizací vašich skutečných tužeb a dovedností.
Cesta k sobě a k naplnění mého lidského štěstí se mi změnila ve chvíli, kdy jsem dala svému srdci šanci. Ze začátku nedůvěřivě a často netrpělivě jsem sledovala, co mi do života přinese. Ve chvíli, kdy jsem povolila a odevzdala se proudu a vedení vlastního srdce, ulevilo se mi. Ulevilo se mi ve všech oblastech života. Z počátku trochu rozechvěle a trochu kostrbatě, ale zato trvale. Je to proces, který stále probíhá. Už teď je mi však jasné, že bych toto rozhodnutí v žádném případě neměnila a jsem za něj nesmírně vděčná. Vůle, nasazení a odhodlání jsou stále přítomné v mém životě, ale pečlivě zvažuju, zda je používám pro své dobro – a srdce je mi v tom spolehlivým rádcem.
