Mají děti rozum?

Kdo nemá ve skutečnosti rozum, nejsou naše děti, ale my.  Výchovu vlastních dětí vnímá většina lidí jako radostné životní poslání.

Možnost podílet se zásadní měrou na formování malých lidských bytostí v nás vyvolává pocit štěstí, zároveň však víme, že je to veliký závazek, kterým na sebe přebíráme veškerou starost a péči o jejich potřeby.

O děti pečujeme s láskou a v mnoha oblastech. Nejčastěji se o ně staráme po materiální stránce, ale také se snažíme výchovou ovlivnit jejich povahu a směřování jejich budoucnosti. Často je vedeme k rozvoji zájmů, drtivá většina z nás usiluje také o to, aby byly šťastné a spokojené.

Co uši neslyší, to srdce nevidí?

Představa, co spokojenost našich dětí znamená, se různí. Nejčastěji se je snažíme ochránit před nebezpečím vnějšího světa a zároveň vytvořit klidné domácí podmínky. V našich očích to zahrnuje i přesvědčení, že děti je potřeba chránit před „dospěláckými“ starostmi.

Mezi velmi rozšířené rodičovské názory patří, že děti by měly být ochráněny před konflikty vlastních rodičů a před jejich rozchodem. Často zvažujeme, zda je vhodné jim sdělovat závažné rodinné situace, k nimž patří například informace o onemocnění nebo úmrtí blízkého člověka. Ochranu si mnohdy představujeme tak, že se před dětmi o některých tématech nebavíme a zásadní životní rozhodnutí se snažíme činit bez jejich přítomnosti.  

Možná jsme byli sami vychováváni v představě, že děti nemají schopnost rozumět problémům rodičů a svého okolí, natož na ně adekvátně reagovat. Myslíme si, že nemají rozum z toho, co se okolo nich děje. Postačí pouze problémy odklidit z dohledu a doslechu a vše bude v pořádku? Opravdu? 

Bezbřehá šíře dětské vnímavosti

Vždy mě překvapí, jak snadno jsme zapomněli na vlastní zkušenosti z dětství. Jak je možné, že jsme vytěsnili poznání, že takhle to není, a že děti zaregistrují mnohem více, než bychom čekali? 

Děti vnímají nesoulad a emoční nepohodu v rodině silněji než my dospělí. Zpravidla přesně vědí, co se děje a jaká je skutečná situace. Prožívají silné emoce, s nimiž si nevědí rady. Děti, obzvlášť ty malé, nemají ještě zcela rozvinutou schopnost odlišit vlastní problémy od problémů svého okolí. Proto často trápení svých blízkých vnímají jako vlastní a silně na ně reagují. Přebírají naši nejistotu, potlačené emoce, smutek i ohrožení. Zároveň jasně vědí, že jsme zklamaní, zranění, naštvaní, nešťastní, zlostní či cokoliv dalšího.

Dosud nemají takové rozumové nástroje, aby situaci vědomě analyzovaly nebo dokázaly přesně vyjádřit. Rozhodně nelze jednoduše říci, že z toho nemají rozum. Rozumová složka je pouhou součástí nás samých. Rozumem zpracováváme podněty z okolí a dáváme jim význam a bohužel také zdánlivou kontrolu. Naše citová a emoční stránka se však rozvíjí dříve než naše „rozumové nástroje“. Děti jen neumějí rozumově a rozumně popsat, co všechno vědí a cítí.

Sdílení pravdy osvobozuje a sbližuje

Tím, že dětem pravdivě a jednoduše nesdělujeme skutečný stav věcí, situaci spíše zhoršujeme. Vyvoláváme v nich totiž o to silnější pocit tísně a nejistoty. Děti potřebují mít jasno v tom, že jsme tu pro ně, že o jejich vnímání víme, a hlavně, že jsme si vědomi závažnosti situace a dokážeme si své problémy připustit i vyřešit. A také, že jejich vnímání respektujeme – dospělí totiž často dětské pocity popírají. Tvrdí, že se jim to jen zdá, nic to není a nic se neděje. Tímto přístupem však do dětí zaséváme semínko nedůvěry v jejich pocity a intuici a učíme je o sobě pochybovat. Naopak – srozumitelným a pravdivým postojem je můžeme ujistit, že věci vidí správně, ale že je nastalá situace neohrožuje. Tím v nich opět probudíme pocit bezpečí.

Pokud to nedokážeme, tak tím, kdo nemá ve skutečnosti rozum, nejsou naše děti, ale my. Nevíme si rady sami se sebou, natož s naším problémem. My jsme ti, kdo ztratili půdu pod nohama. Jsme zaskočeni životní situací a jejími důsledky. Bráníme se vidět skutečnou realitu, nechceme si připustit své pocity a emoce. Vlastně se nevědomky schováváme za své děti... Když se dokážeme postavit životním překážkám, osudům a zklamáním čelem, zvládnou je přijmout a vyrovnat se s nimi i naši potomci.  

Neutíkejte před vlastní zranitelností

Děti často zároveň potřebují vědět, jak mohou se svými tísnivými pocity a smutky zacházet. Že je v pořádku je vnímat, patří k životu a lze se s nimi konstruktivně vypořádat. Měly by pochopit, že některé problémy se prostě vyřešit nedají, ale je potřeba je spíše přijmout. Události často probíhají zdánlivě nesrozumitelně, ale i to patří do našeho života a prožívání. Těmto tématům se však při hovoru s dětmi často vyhýbáme, považujeme je za „zakázané“ a pro děti nevhodné. Jejich přehlížením se paradoxně snažíme své potomky ochránit.

Považuji to za náš omyl. Za naše utíkání před vlastní emoční a citovou zranitelností minulou i současnou. Tímto zdánlivě bohulibým přístupem prokazujeme dětem i sobě medvědí službu. Sdělujeme jim, že sami nevíme, jak vlastním pocitům čelit, a odmítáme se jimi zabývat. Ukazujeme tím, že ani ony je nemají mít.

Naslouchejte bez soudů

Chraňme své děti. Mají vlastní rozum i cit. Jen ho dosud používají trochu jinak. Ukažme jim cestu, jak se mohou postupně naučit chránit samy sebe. Dopřejme sobě i jim vědomí, že vše, co se nám děje, je důležité.

Znamená to začít s dětmi o rodinných věcech nejen mluvit, ale jednoduše jim přiblížit i složité životní situace. Zároveň ponechme zodpovědnost za zvládnutí dané věci vždy ve svých rukách a společně sdílejme víru, že se náš život ubírá správným směrem. Zajímejme se aktivně o vnitřní svět našich dětí, mluvme s nimi o něm a pečlivě bez soudů poslouchejme. Zkusme jim opatrně a s ohledem na věk sdělovat, že jsme více než rozum a všechny naše stránky jsou důležité. Můžeme je překvapivě chránit i přiznáním vlastní zranitelnosti a odvahou s ní pracovat. 

Možná jsme v dospělosti na své dětské vnímání zapomněli. Možná nás nikdo nenaučil s vlastním vnímáním zacházet. Možná jsme ani sami sebe vnímat nemohli. Ale určitě s tím můžeme začít kdykoliv, ideálně hned teď. A také můžeme dětem přiznat, že mají vlastní rozum a cit a právo vnímat vše okolo sebe.