Je to oblíbené rčení a jeden ze základních instinktů pro přežití. Co to ale dělá s našimi mezilidskými postoji a se vztahem k nám samým?
Často si nevíme rady s problémy, které nás obklopují. Vnímáme je jako příkoří a vnitřně jako nebezpečí pro nás samotné. A tak utíkáme. Utíkáme od lidí, situací, potíží a od nás samých. Od vlastních stínů, bolestí, lží a vlastního pokrytectví.
Někdy je náš úprk překotný a tempo běhu tak zběsilé, že jsme sami velmi překvapeni, kam jsme doběhli. Najednou stojíme, koukáme a možná jsme vyděšení ještě více Místo bývá málokdy hostinné, spíše jsme z deště doběhli pod okap. Stojíme s bolavým srdcem, smutkem na duši a rozjitřenými emocemi. Začínáme od začátku jen z jiného bodu a navíc s bolestnou zkušeností a viditelnými ztrátami. Často se pak vracíme, avšak je to návrat neposlušného dítěte nebo zatraceného syna… Málokdy je náš návrat oslavován.
Jak to můžeme udělat jinak?
Zastavit se, dýchat. Spojit se se sebou, se svým srdcem, uzemnit se a vnitřně stabilizovat. Vybrat si v klidu směr, který je pro nás správný, a pak se vydat na cestu. Někdy bývá dobré se na cestu vybavit potřebnou dovedností a správnými pomůckami, jindy stačí odhodlání. Někdy odcházíme z místa, kam se už nechceme nikdy vrátit. I pro tuto cestu je pro nás důležité vědomě se rozhodnout, abychom měli jistotu, že to byla naše vnitřní touha a správné rozhodnutí.
Neutíkejte od problémů.Vybírejte si správný směr pro vás a vyrazte svou vlastní cestou.
