Zimní naděje

Příspěvek z minulého týdne o planých slibech na 21. prosinec 2012 a jiné apokalyptické fantazie mi zajistil pěknou vlnu tvrdé kritiky. To se celkem dalo čekat; paralely mezi vírou v apokalypsu a ekonomikou bublin, o kterých jsem psal, zahrnují i nepříjemný fakt, že ti, kdo mohou podlehnutím klamu nejvíce ztratit, jsou zároveň nejméně ochotni vnímat jakékoli zpochybňování svých ztracených snů.

Za jiných okolností bych zkrátka pokrčil rameny a zařadil ty tirády k ostatním, které dostávám pravidelně od těch, kdo nemohou vystát jiné stránky tohoto blogu. Ovšem jedna z této poslední várky vznesla obvinění, jež mi na první pohled přišlo nepochopitelné, pak ale upoutalo moji pozornost. Abych to upřesnil, zmíněný komentátor napsal, že kritikou průmyslu, který vyrostl kolem rádobymayských proroctví o roce 2012, zacházím s “láskou, radostí, nadějí a vnitřní pohodou” stejně jako s ostatními bludy.

Nejdřív bychom si měli říct, že toto tvrzení předpokládá velmi podivnou definici jmenovaných pojmů. Abychom postavili stejnou logiku do jiného světla, představme si těžkou situaci nezaměstnané svobodné matky během svátků v dnešních Spojených státech. Předpokládejme, že má sotva dost peněz na základní výdaje své a svých dětí, a brzy vyprší 99 týdnů, po které mohla dostávat podporu v nezaměstnanosti. Zoufalá snaha získat jakékoli zaměstnání nevedla nikam, to je dnes běžné, a už je zřejmé, že pokud má udržet své děti nakrmené, oblečené a se střechou nad hlavou ještě i po Novém roce, nemůže si dovolit žádné vánoční dárky.

Co řekne dětem? Podle výkladu mého komentátora by je nejspíš měla ujistit, že Santa Claus na Štědrý den přijde s plným pytlem dárků pro všechny. Je bez pochyby pravdou, že tak v daném okamžiku naplní děti láskou, radostí, nadějí a pocitem vnitřní pohody. Může se to dokonce zdát jako dobrý nápad... Dokud nepomyslíte na to vánoční ráno, kdy uslzené dětské oči, ještě večer před tím zářící radostí, vzhlédnou od prázdné podlahy k tváři jejich matky.

Většina lidí, doufám, chápe, že správné je říct pravdu, aspoň tolik, na kolik jsou děti schopné chápat, a říct ji dost brzy před svátky, aby se mohly přenést přes nevyhnutelné trápení a dát se do práce na co nejhezčích Vánocích. Povídejte si s lidmi, kteří vyrůstali za velké hospodářské krize a uslyšíte takové příběhy znovu a znovu - sváteční výzdoba poslepovaná z obalů a zbytků, smutně prosté jídlo jen málo zpestřené několika drobnostmi, panenka vlastnoručně vyrobená z hadrů a pytloviny, která je i po desetiletích opatrována jako poklad, atd. Má-li v tak těžké situaci přijít láska, radost, naděje a pravá vnitřní pohoda, musí přijít takto, ne cestou halasných slibů, jež nikdy nebudou splněny.

Ovšem tento druh etické čistoty, tak zjevný většině Američanů ve 30. letech, má pro většinu dnešních Američanů do zřejmosti velmi daleko. Spekulativní bubliny poslední dekády poskytují až nepříjemně jasný pohled na oblibu bludů v současném veřejném životě Ameriky. Když John Kenneth Galbraith napsal v roce 1954 svou brilantní a legrační studii Velký krach 1929 (The Great Crash 1929), poznamenal, že nejlepší prevencí krušných ekonomických následků spekulativní bubliny je mít na paměti, jak moc krušné ty následky byly. V roce 1954 měl docela pravdu; generace vychovaná za hospodářské krize tehdy držela Wall Street na hodně krátkém řetězu a Galbraithova přednáška o důsledcích zkušenosti z roku 1929 před senátním podvýborem v roce 1955 sama o sobě stačila na zastavení burzovního rozletu – skutečnost, již Galbraith jízlivě líčí v předmluvě k druhému vydání. Vzpomínka na rok 1929 měla imunizující účinek tak silný, že trvalo až do 60. let, než americká burza začala nafukovat své první nesmělé bubliny, a teprve v polovině 80. let šel opravdu klasický burzovní rozmach a krach po tradiční křivce – raketově vzhůru a prudce dolů.

Podívejte se na dnešní ekonomickou scénu a rozdíl je nepřehlédnutelný. Technologická bublina se nafukovala celou druhou polovinu 90. let a zhroutila se v letech 2000 – 2002. Suť se přestala kutálet, až když odstartovala ještě větší bublina na trhu realit. Ta praskla v roce 2008, a i když se suť ještě kutálí, už se nám tady rodí nová bublina břidlicového plynu. Jestli nějaký chytrý podnikatel najde způsob, jak mohou obyčejní investoři spekulovat s čímkoli kolem břidlicového plynu (a budu opravdu překvapen, když se to v příštím roce nestane), je jisté, že miliony lidí vezmou všechny své zbylé peníze a vyrazí na plynový trh, čímž se spustí další ekonomicky devastující cyklus boomu a krachu.

Rozdíl mezi dneškem a minulostí je, že krach z roku 1929 přišel v patách ohromné bubliny v oblasti nemovitostí na Floridě, a ta následovala po jiné zlé malé bublině a krachu burzy roku 1921; takže jsme právě v bodě, kdy už bychom měli chápat hloupost snahy zbohatnout na bublinách. Další rozdíl je v tom, že v roce 1929 reagovaly finanční úřady na zhroucení bubliny tím, že nechaly investory zkrachovat a spálit se, zatímco ty dnešní se do toho samy namáčejí ve snaze zajistit, že investoři nepřijdou o své peníze i za tu cenu, že udržování jejich solventnosti stáhne ekonomiku ke dnu. A myslím, že tu je ještě něco.

V roce 1929 americká společnost ještě expandovala, její ekonomika produkovala i něco jiného než fiskální halucinace a životní úroveň se dlouhodobě zvyšovala. Blud pohánějící bubliny (domněnka, že je rozumné očekávat velký zisk z nezaslouženého bohatství) mohl populaci čas od času zachvátit, a také to dělal od doby, kdy se tržní ekonomika stala dost abstraktní na to, aby spekulativní bubliny vůbec umožnila. Přesto mohla většina Američanů rozumně očekávat, že s poctivou prací dosáhne v budoucnu vyšší životní úrovně než mívali, a jejich děti mohly očekávat, že budou mít ještě lépe.

To je dávno minulostí. Většině Američanů se životní úroveň od počátku 70. let snižuje, možnost vzestupu je stále nostalgičtějším snem, a dokonce i pro vládní “pí ár” mluvčí je čím dál obtížnější předstírat, že rekvalifikce lidí pro neexistující pozice způsobí, že se práce pro ně kouzlem objeví. Naše společnost se smršťuje a mimo zužující se kruh privilegovaných (na který čeká jen kousek dál daleko drastičtější cesta dolů) si většina lidí uvědomuje, že tvrdá práce a poctivost - pro minulé generace cesta k lepší budoucnosti - představují jen o něco pomalejší cestu k bídě, než po jaké jdou snad všichni ostatní.

Zkombinujte to s moderním kultem celebrit, který zahrnuje náhodně vybrané jedince neskutečnými sprškami bohatství z nejabsurdnějších příčin (může mi někdo vysvětlit, co tak skvělého udělali Kardashianovi v roce 2010, že to stálo za příjem 65 milionů dolarů?), zběsilým marketingem na spotřební tretky, který prostupuje americkou kulturou, a získáte perfektní recept na společnost, v níž čím dál zoufalejší lidé hrají se vším, co mají, aby se v čím dál horším kurzu pokusili získat nezasloužené bohatství. To pohánělo spekulativní bubliny nedávné minulosti a bude pohánět ty v blízké budoucnosti. To také způsobuje fixaci na apokalyptické události, které by měly přihrát konečný jackpot historie do rukou těch, kdo měli dost štěstí, aby si koupili výherní los, ať už se loterie jmenuje “Konec světa,” “Jedinečnost” nebo “21. prosinec 2012.”

Je třeba říci, že jsou tací, a výše zmíněný komentátor může být jedním z nich, kteří tuto fixaci snadno zaměňují s nadějí. Možná je to dokonce nejbližší k naději, co jěště mají. Přesto to není pravá naděje v žádném rozumném smyslu slova. Abychom pochopili proč, podíváme se pořádně, co to vlastně ta naděje je.

Je to sporná otázka, a ne jen proto, že současný americký prezident to slovo využil k zisku úřadu pomocí jedné z nejcyničtějších politických kampaní současnosti. Už před tím, než ji Obamův marketingový tým připravil o zbytek obsahu, byla stará ctnost pomotaná americkou kulturou nárokovosti, a úplně překroucena cynickým marketingem, maskovaným lacinou sentimentalitou. “Když padá hvězda, vyslovíš přání, ať jsi, kdo jsi, tvé přání se splní...” ("When you wish upon a star, makes no difference who you are, anything your heart desires will come to you..." z filmu Pinocchio z roku 1940) Jistá generace čtenářů si ten úryvek rýmovánky bude pamatovat v podání animovaného hmyzu. Znal jsem chlapce, který po shlédnutí dotyčného filmu notoval: “Když padá hvězda, máš sotva zdání. ("When you wish upon a star, you don’t see things as they are.") Jako většina dětí věděl své a nelíbilo se mu, že se mu říkají lži. Byl mi sympatický, o čtvrt století dříve jsem reagoval úplně stejně.

Abych to upřesnil, zaměnili jsme naději za jednoduchý optimismus privilegovaných, způsob myšlení, který říká, že se vlastně nemůže stát nic opravdu nemilého, ne nám. Spousta Američanů si například myslí, že mít naději tváří v tvář vyčerpání fosilních paliv znamená předpokládat vzdor všem důkazům, že bude nalezena nějaká hojná náhrada právě včas, abychom si mohli ponechat náš energeticky náročný životní styl. Řada z nás si pak obecněji myslí, že mít naději tváří v tvář limitům růstu znamená snahu přesvědčit se, že se nevztahují na nás nebo že se najde nějaký způsob, jak je obejít, nebo že nás někdo či něco zachrání dřív, než naše odmítání limitů vyůstí v následky daleko drsnější, než si chceme připustit.

Na druhou stranu je zajímavé zkoumat historické okolnosti, jež obklopovaly vývoj pojmu naděje v etickém myšlení západního světa. Jako tolik dalšího v postklasické západní kultuře, vynořil se z tvůrčích střetů mezi řeckou filozofií a křesťanskými náboženskými myšlenkami v pozdním římském světě. To nebyla doby ekonomického rozkvětu a zvyšování životní úrovně. Ba naopak; když Římská říše narazila na své limity růstu a ve snaze bránit hranice dané v časech expanze nabrala směr bankrot a kolaps, ekonomická krize a stoupající daňové zatížení soustavně posouvaly životní úroveň dolů po celou dobu přetrvávání Říše. Její pád pak přinesl chaos, v němž celé oblasti, dříve s široce rozšířenou gramotností, živou tržní ekonomikou a takovými vymoženostmi jako ústřední topení, zdegenerovaly v rozdrobené, zbídačené a řídce obydlené následnické státy, kde vydření holého přežití bylo úspěchem, jehož nedosáhl každý.

Současný americký význam pojmu naděje by v římském světě, na rozvleklé spirále mířící dolů, dlouho nevydržel. Pojem nadějě jako etické ctnosti naopak začal být na této spirále všeobecně přijímán. Proč? Protože, přeloženo z dobové vyšperkované etiky, naděje není pocitem nárokovosti, stojícím si za tím, že dobré věci k člověku nevyhnutelně přijdou. Spíš je to poznání, že aspoň nějakého dobra lze dosáhnout bez ohledu na okolnosti, a soustavná ochota se o ně snažit.

Srovnejte naději s kteroukoli další etickou ctností oslavovanou v té těžké době, a rozdíl bude ještě zřetelnější. Např. odvaha není prosté přesvědčení, že člověku je souzeno zvítězit. Je to charakterová vlastnost a projev vůle, která udělá správnou věc i přes strach a nebezpečí. To je mimochodem protiklad přesvědčení o nevyhnutelnosti vítězství. Logická, ale i praktická poznámka: pokud někdo nepozná nebezpečí a necítí strach, pak není odvážný, bez ohledu na to, kolika riziky nevědomky projde. Jednou z otřepaných frází vojenské historie je ta o armádě, která věří, že nemůže prohrát, a pak, když se bitva nevyvíjí dobře, se v panice zhroutí, protože se nikdy nemusela porvat s možností porážky.

Tak stejně naděje nezávisí na pocitu nárokovosti, podle kterého nám vesmír musí zajistit happy end, jaký si myslíme, že chceme, a je s podobnými nápady nekompatibilní. Naděje je charakterová vlastnost a projev vůle, která si najde dobro, jehož lze dosáhnout za jakýchkoli okolností, a také o jeho dosažení usiluje. Nárokovost je naopak přesnou obdobou víry v nevyhnutelnost vítězství a také je stejně zranitelná. Proto se snadno hroutí v zoufalství; a je to skutečně zoufalství, jež přikrmuje fantazírování o apokalyptické události, která všechno změní.

Proto apokalyptické fantazie vždy kvetou na pozadí velkých hnutí za společenskou a duchovní transformaci. Za současným rozruchem kolem proroctví na rok 2012 je zjevné selhání snahy hnutí New Age o vytvoření vlastní reality, zrovna tak jako podobný rozruch kolem proroctví konce světa označují hořký konec cesty, která začala bezbřehým optimismem “Ježíšových fanoušků” a Bible dobrých zpráv, kdy nadšení mladí křesťané věřili, že dokáží přetvořit svět ke Kristovu obrazu. Arogance maskovaná za naději však vždycky nakonec ustoupí zoufalství maskovanému za jinou naději. Ve výsledku je celý význam pojmu naděje ohrožen diskreditací.

To je velice nešťastné, protože právě tehdy, když přemrštěné ambice padnou do prachu, potřebujeme naději v pravém smyslu slova nejvíce. Za vzestupem a pádem New Age a evangelických hnutí stojí mohutnější vzestup a pád dalšího pokusu vybudovat Utopii tady na Zemi, pokusu, který nazýváme průmyslovou civilizací. Právě teď, když se kolem nás utahuje smyčka limitů růstu a když se ekonomika, nastavená na neustálý růst, otřásá a praská v křečích poklesu, jednou z věcí, jež potřebujeme v čase soumraku nejvíce, je ochota vyhledat lampy, které ještě stojí, a rozvítit je. Zpět k metafoře, již jsem prve použil, potřebujeme teď naslouchat hlasu, který nám říká: “Zlato, je mi líto, ale letos Santa Claus nepřijde.” Až si to poslechneme zasmutníme si podle potřeby, musíme se zhluboka nadechnout, přijmout tvrdou skutečnost a dát se do práce, abychom měli v zimě alespoň nějaké světlo a teplo.

*******************************
Konec světa týdne #2
Říkejte o hysterických proroctvích kolem roku 2012 a konce světa cokoli, ale ani jejich nejextrémnější podoba není tak uhozená jako apokalyptická víra, kterou na začátku 19. století šířil francouský filozof Charles Fourier. Jeden z těch lidí, pro které vymysleli slovo “potřeštěnec,” trávil život jako obchodní cestující a ve volném čase rozvíjel své Pojednání o všeobecné jednotě, závratně komplexní teorii všeho, jež obsahovalo několik barvitých předpovědí o nadcházející úplné transformaci Země a všeho na ní.

Ve Fourierově době žila i řada jiných myslitelů, kteří byli přesvědčeni, že jejich myšlenky představují ohromný milník světových dějin. Nicméně pokud vím, nikdo jiný to nedotáhl tak daleko, aby si myslel, že všeobecné přijetí jeho filozofie by změnilo oceány v limonádu. A to je jen jedna z velkých proměn, které podle Fouriera na Zemi proběhnou, až významná část lidstva přijme Harmoniální filozofii a vstoupí do éry Harmonie, naplnění dějin Země. Proudy “vesmírné kyseliny citronové” se spustí z nebe a učiní oceány chutnými, prohlašoval. Mezitím by se radostně vrátily čtyři další měsíce (které před tím opustily oběžnou dráhu Země, protože se styděly za společnost planety, jejíž obyvatelé neakceptovali Fourierovy myšlenky), lvi by se stali mazlivými vegetariánskými antilvy a lidské bytosti, osvobozeny od roboty Fourierovým objevem, že ekonomické problémy mohou být vyřešeny “vášnivou přitažlivostí,” by věnovaly svůj čas labužnickým večeřím a orgiím.

Jakkoli podivně to dnes zní, tyto myšlenky byly v Evropě a Americe nesmírně populární a nadšenci dokonce ve snaze uskutečnit sen založili nějakých sto Harminálních komun (říkalo se jim “Falansterie”). Avšak běda, ani kosmická kyselina citronová ani antilvi se neukázali a komuny se rychle uzavřely, když bylo jasné, že vášnivá přitažlivost nezajistí dost jídla, oblečení a jiných potřebností ani těm nejoddanějším věřícím. Hnutí dosáhlo vrcholu ve 20. letech 19. století, pak se ale rozpadlo a bývalí následovníci, kteří stále toužili po Utopii, se rozptýlili do jiných radikálních hnutí své doby. V 60. letech 20. století proběhl slabý pokus o oživení Fourierových myšlenek (některé z jeho myšlenek, o stylu psaní nemluvě, se docela dobře doplňují s tehdy populárními drogami), kromě toho však zůstává jedním ze zapomenutých předchůdců dnešních Utopických přesvědčení.

—příběh z Apokalypsa nebude

Originál článku zde: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/12/hope-in-cold-season.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš