Amerika: Přes čáru

Půtky mezi severním a jižním způsobem spořádání lidské společnosti v Americe 19. století, jež byly tématem minulého článku, určily více než jen podobu americké kontinentální expanze. Jih šel cestou, která byla v mimoevropském světě onoho století normální, soustředil se na produkci komodit obchodovaných na světových trzích, aby mohl platit za výrobky z evropských továren. Jih platil bavlnou, tabákem a řadou dalších méně významných plodin. Stejně tak Britská Severní Amerika (dnešní Kanada) platila obilím, dřevem, rybami a pod.

Kdyby si Jih býval udržel svou dominantní pozici a uspořádal americkou obchodní politiku podle svých představ, stalo by se totéž i mezi Mason-Dixonovou linií a Kanadskou hranicí. Bez ochranných bariér a cel by křehký průmysl Severu převálcovala konkurence štědře financovaných továren a obchodních společností z Británie. Produkce amerických farem, dolů a dřevorubců by musela být prodávána za tvrdou měnu, aby bylo čím platit za výrobky ze zahraničí. To by Spojené státy skříplo do stejné pozice ekonomické závislosti jako země Latinské Ameriky, kde Britské banky a firmy (za podpory palné síly Královského námořnictva) udržovaly princip nerovné směny, díky němuž Británie vzkvétala na náklady zbytku světa.

Tuto možnost však vítr odvál ve chvíli, kdy nekončící spory mezi Severem a Jihem přerostly ve válku. Jižanský odpor proti obchodním bariérám přestal být problémem, když si v roce 1860 kongresmani Jihu sbalili svých pět švestek a odjeli domů.Poodklizení této překážky dostal průmysl Severu potřebnou ochranu a požadavky války nalily do severních továren miliony dolarů – a to tenkrát bylo opravdu hodně peněz. Drtivé vítězství Severu celý proces zpečetilo a ne náhodou uťalo všechny přetrvávající myšlenky na změnu režimu v Americe, o nichž se mohlo mluvit v soukromí evropských vyšších tříd. Pruský generál Helmut von Moltke sice prohlašoval, mžouraje přes svůj monokl, že Americká občanská válka, “nějaké potyčky ozbrojených band mně nezajímají,” ale celá řada dalších byla pozornější – a bledla.

Pro případ, že by to evropské mocnosti potřebovaly připomenout, stalo se v roce 1867, že byla s velkou újmou ukončena kratičká francouzská koloniální správa v Mexiku. To je další kus dějin, na který nepamatuje nikdo severně odRio Grande, a všichni na jih od něj ano, a stojí za rozbor, jak si rychle uvědomí všichni čtenáři, kteří sledují situaci Řecku. V krátkosti: Britské, španělské a francouzské banky půjčily Mexické vládě obrovskésumypeněz, do Mexika však přišly špatné časy (došlo i k občanské válce, Guerra de la Reforma, což je o něco dále, než kam se zatím dostalo Řecko), takže muselo pozastavit splácení dluhu. Vlády Británie, Španělska a Francie reagovaly tlakem na to, aby mexická vláda dluh splatila, a že to nebylo 21. století, ale 19., měl ten tlak podobu vojenské intervence.

Briské a španělské síly byly ochotny spokojit se s hotovostí, ale francouzský císař Napoleon III. měl rozsáhlejší plány a pustil se do plnohodnotné invaze.Povíce než roce těžkých bojů už francouzská armáda kotrolovala dost velkou část země, aby mohla na místo mexického císaře dosadit přítele Napoleona III., rakouského prince Maxmiliána. To byl jeden z důvodů, proč Unie vynaložila tolik úsilí na to, aby v první části války zabrala údolíMississippi- Napoleon III. sympatizoval s Jihem, takže bylo třeba odříznout každou cestu, jíž by mohl posílat zbraně a peníze pro konfederační vojska a města. Jakmile skončila občanská válka, stalo se svržení Maxmiliánovy vlády pro Spojené státy naprostou prioritou. Na podporu geril věrných mexickému prezidentovi Benito Juarezovi proudily na jih přesRio Grandezbraně i peníze a Američané silně tlačili na Francouze, aby své síly z Mexika stáhli. Napoleon III. své jednotky stáhnul v roce 1866; rok po té stál Maxmilián před mexickou popravčí četou. To bylo naposledy, kdy se evropská mocnost pokusila rozšířit své državy v Novém světě.

Severně odRio Grandevšak přetrvávala možnost dalšího konfliktu. V historii je zcela běžné, že důsledkem války jsou mj. spory mezi vítězi. Vzhledem k tomu, že všechny neshody musejí být u ledu, dokud existuje společný nepřítel, zpravidla vyvřou, jakmile je ta drobná překážka odstraněna. Přesně to se stalo po občanské válce na Severu, volná aliance průmyslových a zemědělských zájmů se začala rozpadat dříve, než se uklidily ulice po oslavě vítězství. Vedle běžného politického a ekonomického nesouladu tu byl prostý fakt, tehdy chápaný lépe než dnes, že farmářské státy Středozápadu nechtěly akceptovat model nerovné směny, který žádaly státy na Východě.

Abychom si to ujasnili, bude dobré ještě jednou nahlédnout do páně Hornborgovy analýzy průmyslové výroby jakožto systému koncentrace bohatství. Vybudovat a udržovat průmyslový systém vyžaduje ohromné množství kapitálu, neboť továrny rozhodně nejsou laciné. Aby průmyslová ekonomika vznikla a udržela se, je třeba odejmout kapitál z ekonomiky a vložit a udržet jej v rukou několika magnátů. Proto je v tržní ekonomice technologický rozměr industrialismu (nahrazení lidské práce stroji) vždy doprovázen také jeho ekonomickým a sociálním rozměrem – vytváření vzorce nerovné směny, který soustředí bohatství do rukou vlastníků továren na úkor dělníků, farmářů a vlastně všech ostatních. Přesný způsob zavádění a udržování těchto vzorců se liší případ od případu, ale nějaký musí vždy existovat, jelikož ekonomika, která dovolí, aby se bohatství produkované industriálním systémem rozptýlilo k obyvatelstvu, brzy zůstane bez koncentrovaného kapitálu, který průmyslový systém potřebuje k přežití.

Tomuto problému čelily Spojené státy v poslední třetině 19. století. Rostoucí průmyslová ekonomika, z níž nakonec vzešel Pás rzi, vyžadovala velkou koncentraci kapitálu, ale snaha získat tento kapitál na úkor farmářských států brzy silně narazila.Postrhujícím boji železničních baronů a farmářského hnutí o výši dopravného pro zemědělské komodity bylo průmyslníkům až nepříjemně jasné, že pokud budou tlačit farmáře příliš daleko, může je zpětný ráz stát mnohem více, než jsou ochotni zaplatit. Během období Rekonstrukce poraženého Jihu bylo vše, co zbylo z jeho slávy, zkrmeno obchodníkům a čerpadlu na bohatství, ale ani to nefungovalo věčně. Když se čerpadlo v 70. letech 19. století zadrhlo, stalo se to, co se stává, když industriálním čerpadlům na bohatství dojde palivo: krize.

Nazvali to Dlouhou depresí, ačkoli ve většině dnešních ekonomických textů mnoho odkazů na tento pojem nenajdete. Prvním varováním byl velkolepý krach burzy v roce 1873. Americká ekonomika kolísala, zmítala se a pak na roky 1876 a 1877 upadla do naprosté deflace. V 80. letech 19. století přišla řada výkyvů nahoru i dolů i několik relativně klidných let, ale mnoho ekonomických ukazatelů se drželo na nežádoucí straně stupnice až do roku 1896, kdy konečně přišly lepší časy.

Vidím jeden dobrý a nejméně tři špatné důvody, pro které v dnešních trudných ekonomických časech o Dlouhé depresi moc neuslyšíme. Ten dobrý je, že většina dnešních ekonomických teorií vznikla jako reakce na pozdější depresi (Velkou hospodářskou krizi ze 30. let 20. století) a touha vyhnout se opakování jejích strašlivých důsledků podnítila u části ekonomických historiků jisté tunelové vidění. A ty špatné? No, to je poněkud složitější.

Začít můžeme tím, co řada mých čtenářů už jistě slyšela z úst odborníků, tedy že ekonomické krize se objevují, protože moderní měny nejsou kryty zlatým standardem, nebo proto, že centrální bankéři ekonomiku špatně řídí, případně obojí. To je dnes populární přesvědčení, leč nesmyslné, a k jeho vyvrácení jednou pro vždy stačí letmý pohled na americké hospodářské dějiny mezi občanskou válkou a založením Federálního rezervního systému v roce 1912. Krach v roce 1873, Dlouhá deprese, krach v roce 1893, krize let 1900-1904, krach v roce 1907 a několik menších ekonomických pohrom se přihodilo v době, kdy měl americký dolar nejpřísnější zlatý standard aUSAneměly centrální banku. Takže špatný důvod číslo 1: jakmile začnete rozebírat Dlouhou depresi, většina dnes populárních ekonomických názorů praskne jako propíchnutý balónek.

Obšírněji: napříč takřka všemi handrkujícími se teologickými sektami moderního ekonomického myšlení zůstává pevně stát víra Adama Smithe v neviditelnou ruku. Jak si mí pravidelní čtenáři vybaví ze starší série článků, Smith byl přesvědčen, že svobodná tržní ekonomika je přirozeně samoregulační, jako by ji řídila neviditelná ruka, a pokud je ponechána svým vlastním mechanismům, má tendenci maximalizovat prospěch všech. Jak moc volnosti má být neviditelné ruce ponecháno, to je předmětem mnoha neshod mezi ekonomy. Názorů je široké spektrum, od keynesiánců, kteří chtějí, aby vláda tlumila výstřelky trhu, po Rakouskou školu, podle níž je vše, co trh sám od sebe udělá, ze zásady správné, ale těžko najdete v hlavním ekonomickém proudu někoho, kdo by zvažoval možnost, že trh ponechaný plně sám sobě by mohl zapadnout do 23 let dlouhé deprese. Toť špatný důvod číslo 2: když analyzujete Dlouhou depresi, těžko můžete přehlížet fakt, že ekonomika ponechaná vlastním prostředkům, může přinést desítky let bídy pro všechny.

A pak je tu špatný důvod číslo 3, totiž že tehdy příčinu neřešitelných problémů Dlouhé deprese chápali, ale dnes o ní nikdo nechce hovořit. Tato neochota se odráží i v tom, že kdysi hojně rozšířený ekonomický koncept, koncept nadprodukce, začal být spojován s jedinou školou, resp. s jediným ekonomem, Karlem Marxem. Nadprodukce je jen jedním z prvků, jež Marx vetkal do svého systému ekonomických myšlenek, a celé generace marxistických teoretiků a publicistů ji používali ke zdůvodnění toho, že kapitalistické ekonomiky se dříve či později musejí zhroutit. Tomu se kapitalističtí teoretikové a publicisté automaticky vyhýbají, ale znalost Dlouhé deprese takové uhýbání nesnesitelně ztěžuje.

Nadprodukce je velmi prostá a srozumitelná a nabízí klíčový vhled do fungování průmyslových ekonomik. Přesněji řečeno do toho, jak průmyslové ekonomiky přestávají fungovat. Jak už jsem psal, průmyslový systém spoléhá na princip nerovné směny, kterým obírá mnohé a soustředí bohatství v rukou několika málo, aby zajistil koncentraci kapitálu, již potřebuje k vybudování a údržbě sebe sama. Obvykle to funguje tak, že cokoli mají lidé na ztratné straně ke směně, ať je to práce, suroviny jiné země nebo cokoli jiného, tomu je dána uměle nízká hodnota, zatímco produkty industriálního systému mají hodnotu uměle vysokou, takže zatímco ti ztratní dostávají za svou práci, suroviny či výpěstky jen almužny, vysoké ceny průmyslových výrobků udržují majitele továren ve vatě.

Problém nastává tehdy, když lidé, kteří dostávají nicotné platy za svou práci, plodiny atd. jsou zároveň těmi, kdo by si měli kupovat ty drahé průmyslové produkty. Jak lidé na ztratném konci směny chudnou, klesá jejich schopnost kupovat průmyslové výrobky a neprodané zboží se kupí ve skladech. Pak se stane něco, co ohrožuje celý systém: pokud výrobce sníží cenu, riskuje rozptýlení kapitálu, který potřebuje mít koncentrovaný, aby systém fungoval; pokud sníží produkci a propustí dělníky, ještě dále tím sníží počet lidí schopných kupovat jeho výrobky. Jsou i jiné možnosti, ale všechny k vážným problémům průmyslového čerpadla na bohatství jen přidávají.

Toť nadprodukce. Za Dlouhé deprese stejně jako za Velké hospodářské krize to bylo každodenní realitou roztáčející krutou deflaci a vysokou nezaměstanost, a mluvili bychom o tom dodnes, kdyby z Marxe v druhé polovině 20. století neudělali intelektuální loutku jedné strany hrubého boje o globální moc. Ještě dlouho bych mohl horovat za obnovení hovorů na toto téma, vzhledem k tomu, že se to v Americe opět stává každodenní realitou (o tom v některém z pozdějších článků), ale je třeba je také zakomponovat do chápání vzestupu amerického globálního impéria, neboť to byla z velké části právě krize z nadprodukce, jež drtila americkou ekonomiku konce 19. století, která stála za rozhodnutím vstoupit naplno do věku impéria.

Když čtete literaturu na téma impéria z viktoriánské doby, souvislosti jsou nepřehlédnutelné. Proč průmyslové země chtěly kolonie? V té době kniha za knihou, řeč za řečí udávaly stejný důvod: průmyslové země potřebovaly odbytiště. Zastánci volného obchodu - tehdy jako nyní - hlásali, že stačí představit atraktivní produkt a lidé se o něj poperou, ale tehdy jako nyní, svět funguje trochu jinak. Trhy, o které šlo, byly ty, kde mohla jedna průmyslová země vytěsnit konkurenci a zavést nerovnou směnu levné práce a surovin za drahé výrobky a nakrmit tak čerpadlo na bohatství.

To byla volba, před kterou Amerika stála na cestě do 20. století. O vlivu ideálů v americkém veřejném životě vypovídá skutečnost, že ta volba nebyla uskutečněna bez boje. Diskuse ohledně amerického impéria zuřila v sálech Kongresu, na dopisních stránkách stovek novin, na veřejných debatách a řadě dalších míst. Významní politici obou největších stran blokovali imperiální expanzi každým možným procedurálním trikem, mnoho osobností kulturního života, mezi nimi i Mark Twain, plnilo stránky populárních časopisů úvahami, povídkami a básněmi proti imperiální agendě.

Nakonec prohráli. Pro většinu Američanů ekonomický přínos impéria převážil morální i politické argumenty proti němu. Do roku 1898 proimperiální frakce zesílila natolik, že mohla postrčit zemi k činnosti: anexe Havaje a Španělsko-americká válka toho roku už šly přes čáru; redefinovaly Ameriku jako imperiální mocnost a vyslaly ji na dráhu konfliktů, jimž se generace Američanů před nimi tolik snažily vyhnout. O tom zase příště.

Originál článku z 21. 3. 2012 dostupný online zde: http://thearchdruidreport.blogspot.cz/2012/03/america-crossing-line.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš