Přeneste to na zem

Středa,  23. listopadu 2011. Originál článku: http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/11/bringing-it-down-to-earth.html.

Za uplynulé zhruba dva měsíce jsme pokryli spoustu látky a v tomto bodě chci shrnout, co jsme takto prozkoumali, a napojit to na ústřední téma tohoto blogu – hledání realistického chápání problematické budoucnosti před námi a smyslupné reakce na ni. Jedna z klíčových částí této reakce, řekl bych, patří k té záhadné oblasti, kde se vědomí setkává s nevědomými pohnutkami, které tolik ovlivňují naši zkušenost se světem: oblast, kterou v současnosti zkoumáme, byť neúplně, prostřednictvím psychologie, a ke které starší tradice magie přistupuje daleko chápavěji a mocněji.
Tato tradice je jen jednou částí sady, kterou budeme potřebovat, abychom se vypořádali s přicházejícím bouřemi, ale je důležitá a dobře se hodí k řešení záležitostí, jež většina dnešních návrhů budoucnosti ponechává bez odpovědí. Spíš více než méně jsou ropný zlom, lidmi způsobená změna klimatu a řada dalších příznaků čelní srážky naší civilizace s planetárními limity růstu považovány za technické problémy, na něž mohou být aplikována technická řešení. Knihovny po celém světě jsou tedy k prasknutí nacpány navrhovanými technickými řešeními. Některá jsou od základu nesmyslná, jiná jsou pokusy upozornit na ten či onen průmysl či politické hnutí, ale slušné množství jsou vážně míněné návrhy, které by mohly aspoň trochu prospět, kdyby se zavedly do praxe.
Potíž je, jak jsem řešil v předchozích příspěvcích, že žádný z těchto plánů není uváděn do praxe, a není rozumný důvod myslet si, že bude. Ba naopak, celkem vzato se moderní průmyslová civilizace pohybuje opačným směrem, sledujíc trajektorii překmitu (overshoot), která už ukončila historii tolika jiných civilizací. Co víc, nejsme tou cestou vlečeni nebo donuceni jí jít pod tlakem okolností; vesměs se tou cestou ubíráme s výkřiky nadšení. Když na počátku 80. let 20. století Spojené státy upustily od posledního opravdového pokusu jít jinou cestou, kolektivní oddechnutí úlevou muselo být slyšet až na Měsíci, a každý, kdo se nepřipojil k úprku cestou k překmitu – a mohu mluvit ze tří desetiletí osobní zkušenosti – si přišel na pěknou řádku nepěkných reakcí od vzteklých nadávek po opovržlivou lítost v podstatě od každého, kdo si všimnul.
Tím chci říct, že v tuto chvíli nejde o technickou stránku nesnází průmyslové společnosti. Je to vnitřní dimenze, temná oblast nerozumových faktorů, které naši civilizaci zdržují od toho, aby nezhoršovala situaci, jíž musíme čelit, pokud máme udělat alespoň něco konstruktivního. U civilizace, která strávila uplynulá tři a půl století snahou předstírat, že na této vnitřní dimenzi nezáleží, bylo předem jasné, že vnitřní život většiny lidí skončí příšerném zmatku. A věcem ani trochu nepomáhá, že mnoho politických, ekonomických, kulturních a náboženských zájmových skupin, některé disponující úžasnými možnosti, dávají značný podíl svých zdrojů do tvorby schémat, jejichž pomocí manipulují lidskou myslí, užívajíce snad všechna nerozumová „červená tlačítka“ k maximalizaci vlastního bohatství a moci.
Jak jsem tu navrhnul, efektivní odezva na tyto nesnáze obnáší několik nezvyklých kroků. První z nich je vymanit se z kolektivního myšlení naší společnosti a umělé populární pseudokultury, která drží kolektivní myšlení většiny lidí pevně na místě, abychom mohli činit vlastní rozhodnutí o tom, co vchází do naší mysli, namísto toho, abychom nechávali obří korporace za miliony dolarů rozhodovat za nás. (Nepřestává mne udivovat, kolik lidí se nikdy nepozastaví nad tím, proč se to, co se dává v televizi, jmenuje „program.“) To je výzva, ztěžovaná navíc čirým nepochopením a aktivním nepřátelstvím těch, kdo jsou stále v břiše nestvůry, ale výsledek stojí za to. Problém s myšlenkami, které vám druzí podsouvají k myšlení, je totiž ten, že lidé, kteří vám říkají, co si myslet, tak činí ke své vlastní výhodě, nikoli vaší; myslete své vlastní myšlenky a otevřou se před vámi dveře, které mají podsouvané myšlenky držet pevně zavřené.
Druhým krokem je naučit se, jak vycházet s nerozumovou stránkou vlastního vnitřního života. Je řada způsobů, jak to udělat; rozličné školy psychologie, filozofie, náboženství a magie mají na tuto práci každá své nástroje, a co se jednomu člověku zamlouvá, druhého jistě odradí. Probral jsem pár užitečných nástrojů mysli, většinou vybraných z jedné tradice, v níž jsem vycvičen, a ty mohou stačit těm čtenářům, které nepřitahuje intenzivnější práce v nabídce zmíněných škol. Ti, kteří takovou přitažlivost pociťují, najdou podrobnější návod v kterékoli z tradic, již se rozhodnou studovat, a co víc, praktikovat.
Tyto dva kroky poskytují opomíjenou mentální dimenzi, která tak často chybí v pokusech vypořádat se s budoucností, která nás čeká. Bez nich návrhy na změnu nevyhnutelně skončí jako sběrače prachu ve zmíněných přeplněných knihovnách, pokud zkrátka nezmutují v další výmluvu pro pokračování v zajetých kolejích. Einsteinův slavný citát - „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila“ – je pravdivý, je to však jen část celého obrazu. Můžete měnit své myšlení, jak chcete, ale pokud se nevyrovnáte s nerozumovými faktory, které ovlivňovaly vaše předchozí myšlení, pak budou i vaše z brusu nové myšlenky mířit stejným starým směrem. Jen tehdy, když ustoupíte od thaumaturgie, která tolik předurčuje lidské myšlení, a vyrovnáte se s mentálními automatismy a bezmyšlenkovými reakcemi uvnitř sebe, pak můžete otevřít zámky toho, co Blake nazval „řetězy mozku,“ a zvolit si vlastní cestu.
Až je to všechno hotovo, je tu ještě třetí krok, který obnáší přenesení vaší práce z oblasti mentálního fenoménu do oblasti každodenního života. To je mimochodem základní prvek magické praxe; jádrem učení starých okultních filozofií je, že vaše magická práce, jakkoli hluboko může dosáhnout do nejvnitřnějších oblastí vědomí, musí být přenesena zpátky na zem, a zakotvena právě tady v hmotném světě příslušným konáním, jako okultisté rádi říkají, v materiální rovině. Zjednodušeně, v magii, jako všude jinde, je nutné dělat, co říkáme, jinak se řeči scvrknou na výmluvy a odvane je vítr.
Otázkou vyžadující důkladnou rozvahu je, jak dělat, co říkám těch několik měsíců – či, abych použil výslovně magické terminologie, jak vybrat tu správnou kotvu pro hnutí vědomí, které jsem se v příspěvcích uplynulých dvou měsíců snažil rozhýbat. Důkladná rozvaha je na místě z několika důvodů, a tím nejdůležitějším je, že současná kultura je dobře zásobená špatnými radami na toto téma.
A tak je velmi rozšířená představa, že pokud jde o dělání toho, co říkáme, že stačí přidat se k aktivistům – jinými slovy, dělat, co říkáme tak, že trváme na tom, aby vláda, velké společnosti nebo obecně ostatní lidé šli a plnili, co říkají. Taková aktivita má určitě své místo, a možná důležité, ale záleží na ní jen tehdy, pokud už aktivisté následovali Ghándího rady a sami se změnili tak, jak by to chtěli vidět kolem sebe. Když se tento první krůček vynechá, aktivita selhává. Moji čtenáři, kteří sledovali úpadek hnutí proti globální změně klimatu, už vědí, jak daleko se aktivisté dostanou, když sami nevykazují známky přijetí limitů, které by chtěli uvalit na ostatní.
No a další problém s aktivismem v tomto směru je, že jen žádá po jiných, aby něco dělali. V určitých okamžicích je to naprosto přiměřené – např. když jde právě o činnost či nečinnost vlády nebo některé korporace. Jenže ne všechny potíže, které moderní společnost sužují, vznikají z tohoto důvodu, a když je to vlastně zvyk v myšlení a jednání všech, který problém způsobuje, pak – ani když se někteří lidé angažují více nebo s větším ziskem – snaha přinutit pár nejhorších provinilců, aby na sebe vzali vinu za všechny, není účinnou strategií. A zrovna tak nepomůže trvat na tom, že několik málo lidí, bez ohledu na jejich bohatství a moc, lze vinit ze změn, jejichž původ je zcela mimo lidskou kontrolu.
Protesty Occupy Wall Street, jež v době psaní článku stále statečně bojují, vzdor vzrůstající policejní represi, padly do obou těchto pastí. Ačkoli si zlodějská kultura, která definuje Wall Street poslední doby, kritiku – jakož i obvinění z vydírání a zpronevěry, jež Obamova administrativa vytrvale odmítá vznést i v nejkřiklavějších případech – rozhodně zaslouží, špatné chování bankéřů a burzovních makléřů nemá zas tak moc společného s poklesem americké ekonomiky, který řadě protestujících z OWS upírá možnost vydělat si na živobytí. Zásadní pro pokles je za prvé pád americké globální hegemonie, jež soustředila až 25 % světových zdrojů energie a 33 % surovin a průmyslové produkce k pouhým 5 % lidstva, jež žijí ve Spojených státech; a za druhé vyčerpání oněch zdrojů energie a surovin, čímž končí hojnost, která především americký životní styl ve 20. století umožnila.
Ani sebevětší protesty nedoplní kdysi ohromné, dnes většinou vyčerpané zásoby levné ropy a dalších zdrojů, které Americe poskytly její věk výstřednosti, ani nedokáží udělat nic pro zastavení sestupu Ameriky z pozice světové velmoci či pro zastavení vzestupu konkurenčních mocností. Obviňovat nejrůznější prohřešky Wall Streetu z důsledků obou těchto procesů situaci nijak zvlášť nepomůže – ačkoli prohnat bankéře a makléře uličkou hanby přes Manhatton by mohlo přispět k obnově veřejné důvěry ve vládu zákona, která v posledních letech utrpěla pořádný výprask. Většina Američanů, ignorujíc tyto skutečnosti, nadále trvá na tom, že má nárok na životní úroveň, již ani slábnoucí pozice jejich země ve světě, ani tvrdá realita fyziky a geologie, už dlouho neudrží, nebo na návrat k ní, pokud už ji ztratili. Dokud tato nárokovost neustoupí realističtějším očekáváním, nic nevyřeší problém, který si Američané myslí, že mají – totiž nalézt způsob, jak si udržet beznadějně neudržitelný životní styl – a nic se neudělá pro řešení problému, před kterým Američané opravdu stojí – totiž vypořádat se s koncem hojnosti způsobem, který úplně neroztrhá už tak roztřepené předivo naší společnosti.
Jakýkoli pokus, jak dělat, co tady říkáme, tedy musí začít u jednotlivce, a musí začít přijetím výrazně nižší životní úrovně. Abych se vrátil k akronymu, který jsem tu navrhoval, jakákoli reakce na budoucnosti, která nezahrnuje strategii LESS (= méně) – Less Energy, Stuff and Stimulation (méně energie, věcí a stimulace) – zkrátka není seriózní reakcí na nevýhody průmyslového věku. Nástroje hnutí biozahradničení a přiměřených technologií 70. let, které jsem tu obšírně rozebíral, jsou, spolu s jiným, velmi účinnou reakcí na potřebu používat LESS (méně) lidsky a tvořivě.
Když si pěstujete zahradu a chováte na dvoře slepice namísto nákupu balené zpracované zeleniny a vajec, která jsou posílána přes půl světadílu, když neoblomně šetříte energií a získáváte, co jen můžete, z místních obnovitelných zdrojů, a když přestanete vyhledávat materiální nadbytek ve prospěch života bohatého na zážitky, vztahy a význam, dá se pohodlně vyjít s pouhým zlomkem energie, věcí a stimulace, o kterých si většina Američanů myslí, že potřebuje. To není prostě jen abstraktní dobrá věc, jakkoli dobrá věc to je. Na individuální úrovni takový postup poskytuje bezpečnostní rezervy na horší časy, které běžný americký životní styl zkrátka nemá; na obecní úrovni ti, kdo tento postup přijali, vplují do pozice vzorů a učitelů těch, kdo se pro stejné změny rozhodnou později, až se více projeví výhody takového postupu; a v širší rovině pak i nepatrný pohyb tímto směrem může, vprostřed zjevného neúspěchu politického a ekonomického mainstreemu udělat cokoli významnějšího tváří v tvář rostoucí krizi naší doby, docela dobře splnit roli zárodečného krystalu, kolem nějž by mohlo vyrůst mnohem větší hnutí.
Z jiného úhlu pohledu mají tyto praktické kroky i magický rozměr: slouží k přenesení změn vědomí, které jsme probírali uplynulé dva měsíce, rovnou do každodenního života. Abychom se zcela oprostili od temného myšlení a nepřehledných nerozumových pudů, které dominují současnému americkému životu, je nutné oprostit se od životního stylu a každodenních voleb tímto myšlením a těmito pudy utvářených. A pozor, ta rovnice funguje i naopak: abychom se oprostili od životního stylu náročného na energii a zdroje, s kterými už dlouho nebude možné počítat – a toto oproštění bude možná nejdůležitějším úkolem nadcházejícího desetiletí – bude nutné se odvrátit od vzorců myšlení a nezmiňovaných, obvykle ani nezaznamenaných vášní, kvůli kterým se zdá, že ten způsob života dává smysl.
Poznání, že tyto dvě proměny, vnější i vnitřní, fungují společně a společně musejí být prováděny, je chybějícím kamínkem mozaiky, který hnutí za udržitelnost v 70. letech nikdy nenašla. Udělali velké kroky směrem k tomu objevu, knihy jako Mysl a příroda Gregory Batesona a Guide for the Perplexed E. F. Schumachera položily základy, na nichž mohla stavět analýza toho druhu, jako nabízím v těchto úvahách. Některá z intelektuálně méně prázdných hnutí dobové alternativní spirituální scény šla stejným směrem z druhé strany rovnice. Ale nikdy to nedali úplně dohromady; inženýři příliš odmítali okultisty, okultisté byli příliš nedůvěřiví vůči inženýrům, a když přišla k moci Reaganova vláda a zasáhla celé hnutí v jeho nejzranitelnějším místě - toku vládních a nadačních dotací, na nichž se skoro celé, jak inženýři přiměřených technologií, tak teoretici New Age, stalo osudově zavislé – šance na zmíněné poznání šla přes palubu.
To se může stát znovu. Nejednou jsem upozorňoval, že problémy, které se nejasně rýsují v naší blízké budoucnosti, mohou pootevřít okno možnosti stejnému druh snahy po udržitelnosti, jak o už jsme měli a ztratili ve světle energetické krize 70. let. Jestli se něco takového stane, pak, jakmile bezprostřední krize odezní, nevyhnutelně přijde zpětný ráz, a ten pravděpodobně přijde se stejnými nástroji thaumaturgie, jako byly na počátku 80. let s ničivým účinkem použity na hnutí přiměřené technologie. Pamatujte si, že dobré úmysly a idealismus nejsou dostatečnou zárukou proti systematické manupilaci veřejným míněním, zvláště, když jde manipulace ruku v ruce se zoufalou touhou mnoha Američanů vést životní styl, jaký si myslí, že si zaslouží a měli by mít.
Přijmout výzvu v tomto rozměru, to je velké sousto. Přesto může každé hnutí tváří v tvář zpětné vlně tohoto druhu přijmout krátkodobé ztráty, obnovit své závazky k svým hodnotám a vizi, pokračovat přímo skrz počáteční vlny negativní publicity,vybojovat si místo, z nějž už nemůže být vytrženo a sledovat dlouhodobou strategii, vědouce, že se proud nakonec stočí stejným směrem. Až na pár čestných výjimek se toto na soumraku 80. let nestalo, ale řada jiných hnutí mnoha typů to dokázala, mnoho z nich prošla tímto stádiem a pokračovala v plnění svých cílů. Jestli zelení čarodějové nebo širší hnutí ropného zlomu dosáhne posledního milníku, to leží v budoucnosti; ale teď, když je důležité být připraven pro případ, že se pro nás okno příležitosti otevře, ještě důležitější je, až přijde zpětná vlna, nenechat se znovu oklamat.

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš