Krev Země čili Braková realita

Někteří moji čtenáři se diví, proč jsem v uplynulých týdnech věnoval tolik času aktuální vlně proroctví na rok 2012. Jedním z důvodů je, že o těchto proroctvích v příštích měsících ještě hodně uslyšíme; pokud se nemýlím, pak se nafukující se apokalyptická bublina, která pukne letos 22. prosince, zapíše do knihy rekordů. A ještě je tu jeden důvod, proč se této bublině věnovat právě teď.

Dnes už moc lidí neví, že doslovný význam slova “apokalypsa” je odhalení něčeho skrytého. Pojem získal svůj současný význam díky tomu, že většina jím označených proroctví údajně odhaluje zejména jedno skryté, a to nevyhnutelný konec dějin. Je tu ale ještě jeden význam, v němž je slovo ještě výstižnější, a ten teď stojí za prozkoumání. Dospěl jsem k myšlence, že přítomnost a obliba víry v apokalypsu odhalují cosi důležitého o společnosti, v níž se objevují.

Apokalyptické smýšlení se koneckonců neobjevuje z čista jasna. Jak píšu ve své poslední knize Apokalypsa nebude, má za sebou dlouhou historii; také koření hluboko v kolektivní psychologii společnosti, v níž se dočká popularity.  Epochy, v nichž se víra v apokalypsu šíří jako povodeň, bývají také zatíženy silným sociálním stresem; jsou však také stresující období, v nichž jen velmi málo lidí maří čas horečnými přípravami na konec světa. Vypadá to, že to vězí ve specifickém druhu stresu, který přichází, když příběhy, které společnost používá k objasnění smyslu světa, přestanou fungovat.

Už nejednou jsem psal o klíčové roli příběhů v našem mentálním a společenském životě. Jakožto lidské bytosti myslíme prostřednictvím příběhů stejně nevyhnutelně, jako jíme ústy a chodíme po nohou; příběhy, které si o světě vyprávíme, definují způsob, jakým hledáme smysl v “dunícím a bzučícím zmatku,” jak říkal William James, kterým vnější svět zahlcuje naše smyslové orgány. Ve společnostech, jež máme to potěšení nazývat primitivními, je každý vybaven bohatou zásobou mýtů, legend a příběhů, které mohou být aplikovány na libovolnou situaci a pomohou ji vysvětlit. Naučit se znát příběhy a umět je aplikovat na životní události, to je v těchto společnostech jádrem vzdělání, a vzdělaná osoba se pozná zejména podle množství tradičních příběhů, které zná z paměti.

Technologicky vyspělejší společnosti se od toho často odklánějí a odkazují své zděděné příběhy jen dětem (zvažte např. roli pohádek v průmyslových společnostech 19. a 20. století), zužujíce při tom paletu příběhů, s jejichž pomocí mají dospělí přemýšlet, až jim zůstanou jen variace na jediný příběh. Seriózní myšlení v těchto společnostech je podle definice takové myšlení, které následuje akceptovaný příběh. Např. být uznávaným myslitelem v dobách rozkvětu Římské říše podle této definice znamenalo filtrovat svět přes příběh, který popisoval, jak se původní chaos změnil v pořádek, mír a prosperitu pod otcovskou vládou benevolentního despoty. Římské náboženství tento příběh aplikovalo na vesmír, římská filozofie ho aplikovala na vztah těla a duše atd. Problém nastal, když svět začal na Řím vrhat věci, které nemohly být uzpůsobeny tak, aby do příběhu zapadly.

Dnes jsme v prakticky stejné situaci. Naším klíčovým příběhem, do nějž má každý seriózní myslitel napasovat své myšlenky, je příběh pokroku, příběh, který definuje celou lidskou existenci jako jedinou velikou vzhůru mířící trajektorii z jeskyní ke hvězdám a podle kterého je současnost lepší než byla minulost a budoucnost musí být ještě lepší. Problém tohoto příběhu je samozřejmě v tom, že pro většinu lidí je současnost výrazně horší než minulost (životní úroveň většiny Američanů klesá už přes třicet let) a budoucnost slibuje být ještě horší než současnost. Příběh o pokroku neposkytuje takové perspektivě prostor; jediný způsob, jak to vůbec vytáhnout na veřejnosti, je nadhodit, že někdo nebo něco může za nepřítomnost pokroku, a nabídnout plán na odstranění této překážky, aby pokrok mohl znovu nastoupit.

Politici, odborníci i seriózní myslitelé všeho druhu ovšem vytahují tuto argumentaci už pěknou řadu desetiletí, a tak už ve velmi širokém spektru společnosti začalo prosakovat, že je tu něco velmi velmi špatně. Zatím se na toto poznání objevily dva hlavní typy reakcí. Množící se apokalyptické proroctví jsou jedním z nich; konec konců, logickou reakcí na to, že jeden příběh už nedokáže dát světu smyl, je hledat jiný příběh, který to zvládne lépe, a příběh o apokalypse (přesněji řečeno náboženský příběh o ráji, úpadku a vykoupení, který je přirozeným prostředím apokalyptických proroctví) je jedním z mála, které je většina lidí v průmyslových civilizacích ochotna brát vážně.

Druhou reakcí na zjištění, že příběh o pokroku zklamal, je znovu a znovu jej předělávat v čím dál extrémnější podobě. Typickým příkladem té druhé reakce je video s názvem Thrive (Rozkvět), které vzdouvá vlny alternativní scény, zatímco píšu tyto řádky. Ti z mých čtenářů, kteří jsou znalci kýčovitých nesmyslů, jím mohou být zaujati, ale nikomu jinému bych jej nedoporučoval; v nadcházejích letech ještě uslyšíme až příliš mnoho podobných.

Základním poselstvím videa Thrive je, že bychom všichni měli žít ve skvělém Utopickém světě, a že bychom v něm žili, kdyby zlé korporátní konspirace netajily vynálezy, které by nám mohly dát neomezené množství energie, léky na rakovinu a... no v podstatě všechno, čeho si vaše srdce žádá. Důkaz? Nepotřebujem žádnej blbej důkaz – a samozřejmě, v čistě pragmatickém smyslu ho nepotřebuje ani Thrive. Stačí mu znovu a znovu tepat emocionální spínače, až je divákův rozum zahlcen, a pokud v tom video selže, určitě to nebude nedostatkem snahy. Svým způsobem je to škoda, že Thrive ještě nebyl v oběhu, když jsem psal loňské články o thaumaturgii; bylo by poučné projít ho scénu po scéně a rozebrat hrubou manipulativní taktiku, kterou používá k dosažení svého cíle.

Kohokoli by zajímala důkladná kritika Thrive, měl by si na toto téma přečíst pádný článek Roba Hopkinse. Našemu aktuálnímu účelu postačí, že Thrive se naprosto snaží udržet příběh o pokroku, faktům navzdory. Příběh o pokroku nám říká, že bychom měli mít rok od roku více levnější energie, ve skutečnosti však zásoby hojné a levné energie pro průmyslový svět rychle docházejí, což má předvídatelný dopad na cenu a nabídku. Tyto dopady však zkrátka nelze vměstnat do příběhu o pokroku. Prohlédněme změť konspiračních obvinění, která umožňují trvat na tom, že pokrok pokračuje, ale jeho plody jsou lidem upírány. Prohlášení, že léky na rakovinu jsou zatajovány, má vzhledem k postupujícímu kolapsu veřejného zdravotnictví v Americe i jinde stejnou roli: měli bychom být zdravější, ale nejsme, a tak musí být nalezen obětní beránek, který objasní čím dál větší rozpor mezi příběhem, který chceme, a skutečností, jíž se nám dostává.

Přes všechny problémy s apokalyptickým smýšlením udělali proroci apokalypsy alespoň první krok správným směrem: všimli si, že příběh o pokroku už nefunguje a začali hledat alternativu; jen je smůla, že alternativa, kterou si vybrali, také nefunguje. To ovšem vyvolává zásadní otázku: pokud příběhy o pokroku a apokalypse nepasují na svět, ve kterém žijeme, ani na budoucnost, která se před námi rýsuje, které příběhy ano?

Když jsem nad touto otázkou před pár dny dumal, začal jsem si psát seznam nejvýraznějších rysů našeho příběhu v tomto okamžiku dějin. Žádám své čtenáře, aby sledovali se mnou, jestli je se odpověď, která trkla mne, zjeví i jim.

• Žijeme ve světě, jemuž dominuje obrovké, pomalu tlející impérium, které získává doslova nadlidskou sílu tím, že se živí něčím, co bychom mohli docela dobře nazvat krví Země;
• Tomuto impériu vládne dekadentní aristokracie, jež sídlí ve vysokých věžích a svou drolící se autoritu podpírá tak, že kouzlí bohatství z ničeho;
• Arostokracii podporuje kasta zkoorumpovaných čarodějů, jejichž zaklínadla jsou pomocí krve Země promítána do každé domácnosti a udržují lid v klamu; neorganizovaný a pasivní;
• Celé provincie impéria jsou pustošeny suchem, bouřemi a jinými pohromami způsobenými zneužíváním krve Země a stará proroctví varují, že přijdou ještě daleko horší;
• Mezitím se daleko od center moci členové roztroušeného společenství snaží najít a naučit zapomenuté starobylé tradice, jež mohou ukrývat tajemství přežití...

Bylo to plus minus v tomto bodě, kdy mi to došlo: Nějak jsme uvízli, všech sedm miliard, na stránkách laciného fantasy románu.

Těm z mých čtenářů, kteří jsou mnohem mladší než já a prošvihli ohromnou vlnu levných fantasy románů, které hrály velkou a neoddiskutovatelnou roli při formování mé mladické představivosti, by teď mohla prospět troška dějepisu. Famózní úspěch trilogie Pán prstenů od J.R.R. Tolkiena v 60. letech inspiroval vydavatele, kteří koneckonců podnikají pro zisk, aby se porozhlédli po způsobech, jak vydělat na stejném trhu. Jasným tahem bylo vytáhnout starší fikci; dostupná byla hlavně braková fantasy 20. a 30. let, kdy výstřední prózy H.P. Lovecrafta a Roberta Howarda plnily stránky časopisu Weird Tales (Podivné povídky) a představivost pubertální Ameriky svalnatými barbarskými hrdiny, chapadelnatými příšerami z roku dva a spoustou dalších vymožeností, které už od těch dob zabydlují žánr fantasy.

Lovecraft a Howard byli koncem šedesátých let, kdy přišla vlna fantasy - ach běda - už oba mrtví, takže jejich schopnost přinést nová díla byla poněkud omezená. Takže po určitou dobu mohl fantasy román dostat do tisku skoro každý, kdo byl schopen napsat souvislou větu. Většina z toho, co se dostávalo na pulty knihkupectví v následujících letech, byla naprosto příšerná, s plochými charaktery, neskutečně špatným slohem a totálně neuvěřitelnými zápletkami, zápasící o titul “nejslabší bere vše.” V té době jsem na kvalitu tolik nehleděl – šel jsem po čemkoli, co vneslo trochu barvy do nudného dětství na americkém předměstí – upřednostňoval jsem však ty, kteří uměli psát dobře. Tolkienova trilogie byla jedním z mých oblíbenců, stejně jako díla z pera Michaela Moorcocka.

Dnes už se Moorcock počítá k seriózním spisovatelům, vystoupil z bahna brakové fantasy k výšinám literatury. Tehdy byl ale hlavní postavou oživení brakové fantasy. Snad lépe než většina jeho konkurentů Moorcock zachytil krásně kýčovitou éru časopisu Weird Tales a sepsal rozsáhlou ságu o sérii hrdinů, kteří všichni byli podobami jediného Věčného Bojovníka, předurčeného k tomu, aby si naždy hledal cestu nekonečným množstvím paralelních světů. A pozadí, na kterém Elrik z Melniboné a Corum Jhaelen Irsei a Dorian Hawkmoon a všichni ostatní trpěli, naparovali se a bojovali? Často to byla obří a rozpadající se impéria, podepřená nadpřirozenými silami, ovládaná dekadentními aristokraty, kteří kouzlili nejrůznější věci z ničeho, plná zkorumpovaných čarodějů, kde byly celé provincie pustošeny pohromami a... No, myslím, že už chápete.

Kromě uvedených barvitých detailů ale bylo v laciné fantasy té doby, Moorcockově i jiné, vetkáno ještě cosi dalšího. Fantasy světy jsou vesměs světy v úpadku, poseté nedozírnými ruinami a protkané artefakty, jaké už nikdo nedokáže vytvořit. Hrdinové jsou zachyceni ve spodním proudu úpadku a jejich bitvy a poslání jsou obecně určeny odkazem předúpadkové minulosti, která musí být zachráněna nebo naopak zničena, než se může začít utvářet budoucnost. Je zajímavé, že to často platilo i v éře Weird Tales; Barbar Conan, včleněn svým stvořitelem Robertem Howardem někam mezi pád Atlantidy a počátek zaznamenané historie, strávil mnoho času vypořádáváním polozapomenutých odkazů nejrůznějších potopených světadílů, které si Howard půjčoval z teosofické literatury.

Se stejným tématem pracoval i J.R.R. Tolkien, o němž jsem se v tomto článku už několikrát zmínil. Za léta byla na Tolkienovo dílo napsána celá řada literárních kritik, nevybavuji si však žádnou, která by mluvila o míře, do jaké byla Středozemě ovlivněna brakovou fantasy 20. a 30. let, již Tolkien hltal, stejně jako jeho přítel C.S. Lewis. Jedna z věcí, které činí Tolkienovo dílo tak tvůrčí, je způsob, jakým hodil partu beznadějně obyčejných Angličanů ze střední třídy převlečených za hobity do světa plného klišé z brakové fantasy, včetně hrdinů přeživších zkázu Atlantidy (pardon, Númenoru) a zlého krále – čaroděje, který vyjíždí do bitvy na ochočeném pterodaktylovi. Spojíme-li tento možná satirický rozměr a děj jako celek, máme tady opět téma úpadku: soumrak elfů, poslední hurá dědiců Númenoru a zakončení smutného a zamotaného příběhu, jenž se odvíjí už dávných časů. Středozemě není místem, kde by se odehrával pokrok, o nic více, než v Conanově hyboriánském věku nebo ve věku Mladých království, kde vládl Elrik svým černým mečem.

Žánr beletrie, běžně posuzovaný jako únikový, tedy skýtá příběhy, které jsou v současné situaci průmyslového světa užitečnější než to údajně seriózní povídání o pokroku, které stále udává tón současné společenské diskuse. Nejsem si úplně jistý, jak daleko tu pointu dotáhnout, ale musím přiznat, že kdyby Mabelrode Beztvářný, Démonický pán Chaosu, měl být jmenován výkonným ředitelem Citibank, asi bych nebyl moc překvapen. (Ačkoli – možná už byl, pár věcí by to vysvětlilo.) Možná by pro nás všechny bylo lepší, kdyby Edwin Drake a jeho muži v roce 1859, když začali budovat první komerční ropný vrt v Titusville v Pennsylvánii, našli zlověstný obelisk s vytesaným zářivým runovým nápisem:

ČERNÉ ZLATO JE KRVÍ ZEMĚ

SÍLA Z TÉ KRVE JE PLAMENEM SLUNEČNÍM

PÍTI Z KRVE JE OVLÁDNOUTI SVĚT

VŠAK OSUD ZEMĚ A JEJÍ KRVE JSOU JEDNÍM

Jenže jsme to varování přehlédli a nějak jsme se ještě nedostali k tomu, abychom si všimli, že svět kolem nás má mnohem více společného s lacinou fantasy fiction než s tím, co se dnes počítá za seriózní úvahy.

V tomto bodě si myslím, že Ty, milý čtenáři, se zaobíráš jedním detailem. Pokud jsme opravdu uvízli v ději kýčovitého fantasy románu, jak jsem nadhodil, a všechny body prostředí a zápletky sedí, kde je hlavní postava? Kdo je hrdinou nebo hrdinkou, který bude otáčet stránky dlouho ztraceného Gaianomikonu, kdo využije zapomenutou legendu, aby vykoval kouzelnou hůlku ze slunečních paprsků, zlomí prokletí pánů Vysokých Financí, kdo povstane mezi troskami umírajícího impéria, aby se stal jedním z těch, kdo určují věk, který se ještě nezrodil?

No přece Ty, samozřejmě.

************************
Konec světa týdne #4

Některá apokalyptická proroctví končí trapněji než jiná, ale pokud jde o čiré zklamání, těžko překonat konec prorocké kariéry Thomase Müntzera v roce 1525. Müntzer byl odsvěcený katolický kněz, který konvertoval k novorozenému hnutí Martina Luthera v opojných počátcích Reformace a hned pokračoval přes Luthera rovnou do té zvláštní oblasti myšlení, kde to vypadá, jako by všemohoucnost boží potřebovala pomocnou ruku.

V roce 1520 Müntzer nabyl přesvědčení, že Království nebeské se objeví, jen co spravedliví, které viděl ve venkovanech, povstanou a pobijí ty zlé, které viděl ve všech ostatních na vyšších příčkách společenského žebříčku. Strávil pět let putováním po Německu a kázáním své krvelačné pravdy. Vydal sérii pamfletů (něco na způsob dnešních konspiračních webových stránek), v nichž odsoudil všechny, kdo s ním nesouhlasili, jako otroky Antikristovy. Většina lidí ho měla za duševně chorého, přesto však získal několik následovníků.

A v roce 1525 dokonce rolníci na jihu Německa povstali proti místní šlechtě a Müntzer se z čista jasna ocitl v čele armády. Po několik menších potyčkách se 15. května jeho vojsko střetlo s armádou šlechty tváří v tvář. Ve své řeči k jednotkám před bitvou se Müntzer chlubil, že bude chytat dělové koule baronů do rukávů svého kabátu. Pár chvil na to se na nebi ukázala duha a vojsko rolníků se rozjařilo v přesvědčení, že Bůh je na jejich straně.

Tento okamžik si druhá strana vybrala k zahájené dělostřeleckého útoku. Za chvíli už rebelové, kteří nebyli zabiti nebo zraněni, brali nohy na ramena a utíkali. Sám Müntzer byl pár dní po té chycen ve skrýši v něčím sklepě a zemřel velmi nepříjemnou smrtí.

--příběh z Apokalypsa Nebude

Originál článku z 11. 1. 2012 zde:  http://thearchdruidreport.blogspot.com/2012/01/blood-of-earth-or-pulp-nonfiction.html

Překlad: Marta Kvapilová, Petr Talaš, Roman Škornička