Veselé zážitky z práce: Pracujeme na max aneb kdo je větší debil

Když se na vánočním večírku naší firmy snažila moje kolegyně přesvědčit našeho pana ředitele, že v její práci již není co zlepšit, protože ona je přesvědčena, že svoji práci vykonává, jak nejlépe umí a že lépe už to prostě není možné, pravil pan ředitel: „Jistě, to je přirozené. Většina z nás si myslí, že pracujeme na maximum, že to, co a jak děláme, děláme správně. Tak to má i být, jedině tak má naše práce smysl, ale i přesto bychom měli mít alespoň malinký ždibíček pochybnosti. Pochybnost o sobě samém."

Celý tento rozhovor, kterému jsem byla přítomna, mne přiměl k malému zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jakou roli v naší práci, vztazích i osobních životech, hraje sebevědomí, sebekritika, kritika a tolerance.

Mnoho lidí sama sebe považuje za nepostradatelné a své sebevědomí podporuje kritikou druhých.

Takový malý příklad od nás z práce:

Pracuji v poměrně velké firmě jako vedoucí jednoho z mnoha oddělení. Onehdá jsem zaměstnance Václava poslala na personální oddělení s jakýmsi vzkazem. O chvíli později mi volala personalistka, cože jsem to vlastně chtěla a abych jí příště raději zavolala a neposílala se vzkazy toho pitomce, co není schopný donést přes chodbu ani tu jednu větu.

Když jsem Václavovi dávala podepsat jeho osobní hodnocení, kde jsem jeho práci v daném měsíci ohodnotila devadesáti procenty i přes jeho časté chyby a neustálé zaspávání, protože jsem měla pocit, že by jeho ochota a vstřícnost neměly upadnout v zapomnění, nešťastnou náhodou jsem mu umožnila nahlédnout do hodnocení kolegyně Elišky, kterou jsem ohodnotila celými osmdesáti pěti procenty, a bylo zle.

„Jak může mít Eliška jen o pět procent méně, když je úplně blbá, neumí spočítat ani to dépéháčko a pořád jenom sprostě nadává? Jak já k tomu přijdu, že tady musím dělat práci za kdejakýho debila a přitom mám stejný hodnocení jako voni?” rozčiloval se Václav.

I vysvětlila jsem Václavovi, že jsem Elišku hodnotila podle toho, že tento měsíc ani jednou nezaspala, že si, na rozdíl od něj, tento měsíc nespletla ani jednou pracovní den za volno, a že jsem přesvědčena o tom, že pracuje na své maximum, a že u mě se zkrátka cení i snaha.

O několik dní později křičela Eliška, že ten debil Radek zase neudělal vůbec kvalitu, takže to teď musí dělat za něj, že ten člověk nedělá vlastně nic a že je naprosto k ničemu.

Moje zástupkyně Jana zase přiběhla do kanceláře, zhroutila se na židli a pravila: „Já to vzdávám, ta Eliška je fakt úplně blbá, dyk já jí to dépéháčko vysvětluju už měsíc a vona to prostě nepochopí a nepochopí. Teď přišla na to, že když je paprik jenom půl kila, musí být i poloviční DPH. Helejte, na todle já už fakt nemám, tak jsem řekla Radkovi, ať jí to pro dnešek učí von, a hned může Eliška popřemýšlet o tom, kdo z nich je větší debil.”

Kolega Marek, který když dostal za úkol provést inventuru brambor, nelenil došel si pro váhový paleťák, zvážil paletu s bramborama, odečetl váhu palety a zbývajících sto kilogramů vydělil pěta dvaceti -váhou jednoho pytle, aby zjistil, že se na paletě válí čtyři pytle brambor, usoudil, že je jeho potenciálu pro naší firmu škoda, a protože se neumístil ve výběrovém řízení na post vedoucího, dal výpověď.

Manažer firmy mi slíbil, že hned v lednu uděláme výběrové řízení, a že pro mé oddělení přijmeme nějaké šikovné a schopné lidi, s čímž jsem se hned pochlubila své kolegyni vedoucí, na jejímž oddělení není situace o nic lepší. Pravila:

„A kterej debil by to za ty prachy dělal?”

Do roku 2011 přeji všem hodně lásky, tolerance, pochopení a samozřejmě zdraví a štěstí.

PS: Kolega Václav pravil otráveně: "Hm, každej mi přeje zdraví a štěstí a já přitom potřebuju hlavně peníze," takže těm, kteří tolik potřebují peníze je ze srdce přeji také.

Jitka Gotterová