To by jeden nevěřil, jaká jsou ti doktoři prasata

..................................aneb jakým strašlivým trapasem může skončit takové jedno vyšetření

Když kolega Eda minulý týden musel absolvovat vyšetření konečníku, jal se mi hned druhý den v práci vyprávět, jakéže to bylo.

„Člověče, oni mají novou ordinaci a já byl úplně první pacient. Ještě jsem musel čekat, než jim tam připojí počítač,“ pravil Eda. „Hm, to se teda máš,“ já na to.

„No, ona to teda žádná výhra nebyla. To si představ, že si tam tak klidně ležím na boku, zatímco mi doktor láduje hadici do zadnice, a v tom tam přišel jeden z těch řemeslníků a ptá se setry, kam chce pověsit ten obrázek.  Ani dveře za sebou ten debil nezavřel, takže každý, kdo šel kolem, si mohl prohlédnout mojí prdel,“ kroutil hlavou Eda.

„To je hrozný,“ konstatovala jsem, načež Eda pravil: „To ještě nic není.  Mnohem horší bylo, když mi tu hadici narvali do krku,“ a mávnul rukou, jakože škoda mluvit.

„Prosííííím?“ vytřeštila jsem oči.

„No, to když jsem byl tenkrát na tom vyšetření žaludku……“ začal Eda své vyprávění, a mně se poněkud ulevilo při zjištění, že jsme se přesunuli v čase, k jinému vyšetření a k jiné hadici.

A jakže to tedy bylo?

To se měl tenkrát Eda objednat na gastroskopii (vyšetření horní části zažívacího traktu), a protože prý nebylo možné se do ordinace dovolat, rozhodl se jednoho dne, dojít tam osobně.

Ráno si dal v klídku vydatnou snídani stávající z rohlíku s máslem a marmeládou, což zalil dobrým půllitrem kakaa, a poté vyrazil.

Čekárna byla plná lidí, a když vylezla sestra z ordinace, podal jí to svoje doporučení k vyšetření s tím, že se jde objednat.

„Tak se posaďte a počkejte si!“ pravila sestra, přidala ten jeho papír k těm ostatním, co v čekárně posbírala a zmizela za dveřmi ordinace.

Uplynuly už víc než dvě hodiny, čekárna se mezitím vyprázdnila a Eda pořád seděl a čekal.

„Jééé, vy jste tady ještě?“ divila se sestra, načež jí Eda vysvětlil, že si čeká na ten termín vyšetření.

„Jééé, já na vás úplně zapomněla,“ konstatovala sestra, zamyslela se a dodala: „Tak víte co? Když už jste tady, tak vás vezmeme hned. Pojďte!“

„Ale já jsem snídal,“ bránil se Eda.

„A co jste měl?“ ptá se sestra.

„Rohlík s máslem a marmeládou,“ on na to.

„To zvládneme,“ konstatovala sestra.

Samozřejmě se stalo to, čeho se Eda nejvíce obával – sotva mu do krku narvali hadici, milá snídaně šla ven.

„Já ti to měl rozmazaný po celém obličeji,“ pravil Eda a já měla při té představě co dělat, abych udržela obsah svého žaludku tam, kde má být. Nevím proč, ale nějak mi povídání o zvracení nedělá dobře (a jsem-li dokonce nějakému zvracení přítomna, s největší pravděpodobností hodím šavli taky).

Když mu vytáhli hadici z krku, sestřička mu očistila obličej nějakým papírovým kapesníkem a poslala ho domů.

 A jak si tak Eda vykračuje městem, minul výlohu kadeřnictví, a v tom dostal spásný nápad nechat se ostříhat. Konečně proč smysluplně nevyužít ten volný čas, který mu zbýval, než mu pojede autobus, a háro už měl notně přerostlé.

„Tak ti vlezu dovnitř a povídám, že to chci úplně na krátko,“ pravil Eda a pokračoval: „ ty dvě kadeřnice se po sobě tak divně koukly, a pak jedna povídá, ať si teda sednu, načež si navlékla gumové rukavice. To mi bylo divný. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě stříhala kadeřnice v rukavicích. No nic. Až když mi zajela strojkem do vlasů, hodil jsem oko do toho zrcadla, před kterým jsem seděl a v tom jsem to uviděl…….“

Eda se odmlčel, máchal oběma rukama a pravil, že takový trapas jsem nikdy nezažila.

Tušila jsem, co bude následovat.

„Holka, já ti měl plné vlasy toho vyblitého rohlíku,“ pravil Eda a upřeně se na mě zahleděl.  Instinktivně jsem si dala ruku přes pusu, protože, jak již víte, to povídání o zvracení mi nedělá dobře, a když jsem to ukočírovala, zeptala jsem se ho, co udělal.

„No, co? Nic. Zavřel jsem oči a nechal jsem jí to dostříhat. Co jsem měl jako dělat? Měl jsem jí vysvětlovat, jaká jsou ti doktoři prasata, že tě nechají z ordinace odejít takhle zeblitého? Navíc rukavice už měla, tak co. Ale to víš, že už jsem do toho kadeřnictví nikdy nešel,“ zakončil své vypravování Eda.

Takže, přátelé, dobrá rada na konec:

Po gastroskopickém vyšetření si ověřte, v jakém stavu ordinaci opouštíte, těžko se potom vysvětluje, jaká jsou ti doktoři prasata.

Edovi děkuji za svolení tento příběh publikovat

a čtenářům přeji krásné dny

Jitka Gotterová