Tak jde život - moje první kniha

Prostě jsem ty svoje velmi nevšední, podivné, ulítlé a pro mnoho lidí nepochopitelné zážitky hodila na papír. Vzhledem k tomu, že jsem již od dětství tak trochu jiná než ostatní, což mi bylo často vyčítáno, nebudu se ani zlobit, budete-li mne považovat za blázna. Na druhou stranu, kdo může zodpovědně posoudit, co, nebo kdo, je či není normální? Až budete mít za sebou to, co já, hned tak vás něco nezaskočí, to mi věřte.

Už moji rodiče jsou kapitola sama pro sebe, dobrých třicet let se obden rozvádějí, řvou na sebe a dokážou se pohádat kvůli naprostým hovadinám a od nás ostatních požadují, abychom zcela jednoznačně vyjádřili své stanovisko „na čí straně je pravda," což mně osobně problém nikdy nedělalo a pokaždé, když jsem otevřeně řekla svůj názor a přiklonila se k jednomu z nich, ten druhý mě vyhodil z domu.

Rodiče mého tatínka jsem viděla, jako malé dítě, jen párkrát v životě - nestáli o mě ani o mou sestru, snad by nás i měli rádi, kdybychom nebyly dětmi naší maminky, ale tak nějak jsme neměly na výběr.

Moje babička z matčiny strany byla výborná vypravěčka, dokázala bez přestání vyprávět i několik hodin, ale kam má paměť sahá nikdy o nikom nemluvila hezky. Již jako dítě jsem nabyla dojmu, že svět je plný vrahů, závistivců, vychcánků, hajzlů a zlodějů a dobří lidé nejsou, stejně jako dinosauři.

Když zemřel můj dědeček, její manžel, pravila: „Von to byl taky pěknej parchant," což mě moc mrzelo, protože jsem ho velmi milovala. Snad za to babička ani nemohla, snad bylo její černé vidění světa zapříčiněno jejím těžkým životem a utrpením, které prožila jako totálně nasazená za války. Ani později nebyl její život jednoduchý, děda krátce po svatbě onemocněl těžkou tuberkulózou a byl celý život v invalidním důchodu. Zemřelo jim první dítě, chlapeček, a později jim dal pán Bůh, prý za trest, mojí mámu.

Celý život jsem toužila po nějaké „normální" rodině, a tak jsem se rozhodla pořídit si ji s prvním chlapem do kterého jsem se vážně zamilovala.

No, nebyla normální ani náhodou.

Dostala jsem od svého prvního manžela lekci, na kterou do smrti nezapomenu.

Na svého bývalého se však vůbec nezlobím, nic mu nevyčítám, ničeho nelituji a za všechno, co jsem s ním prožila mu děkuji. Jen díky němu mohla vzniknout tahle kniha a i díky němu jsem taková, jaká jsem, neboť jak se říká:

„Co tě nezabije, to tě posílí."

Kdo by snad ode mne čekal, že budu hořekovat nad svým zpackaným životem, velmi by se mýlil. Kniha je humorným vyprávěním mnoha veselých historek, které dnes s odstupem času chápu i já, jako veselé.

Zároveň je také jakousi motivací pro ty, kteří zrovna neprožívají to nejšťastnější období svého života a mají pocit, že se jim zhroutil svět, aby si uvědomili, že každá situace má vždy nějaké přijatelné řešení a že i z těch nejčernějších mračen jednoho dne vysvitne slunce.

Každý máme právo být šťastný, jenom to musíme moc, moc, moc chtít.

Jitka Gotterová