Srdce domova - kapitola první: Z deníku smolařky

Stojíme venku pod markýzou, kouříme a mlčíme. Usrkávám horké kafe. Spala bych až bych brečela a žaludek mám jako na vodě. Věděla jsem, že to tak dopadne. Ve všední den už nechlastám, přísahám, již poněkolikáté, sama sobě, marně. 

Dlouze potáhnu. Šéf mě po očku sleduje, naše pohledy se krátce setkaly. Lituje mě, vidím mu to na očích. Ale alespoň mě neodsuzuje. Zná mě lépe než kdokoli jiný. A i když nám to spolu nevyšlo a on se rozhodl zůstat v tom svém podělaném manželství, jsme kamarádi. 

Ne, vážně, můžeme spolu mluvit o všem a o ničem, někdy jenom tak sedíme proti sobě a upřeně si hledíme do očí, já mlčím, on nic neříká, ale stejně se pořád tváří, jakoby četl každou moji myšlenku. Což ostatně není vůbec těžké, moje myšlenky se obyčejně soustředí na jediné – ulovit nějakého normálního chlapa a vdát se.

Pokouším se na svém unaveném obličeji uměle vykouzlit úsměv. Také se pousměje, na nic se mě neptá, prostě ví.

Když to na mě padne, ten splín, depky, výčitky svědomí, přemýšlím pořád dokola, co dělám blbě a pořád nemůžu na nic přijít. 

Chci normálního obyčejného chlapa, který by mě miloval takovou, jaká jsem. Který by mi kromě svého penisu věnoval taky svoje srdce. Chlapa, který by se na mě každý den těšil. Na mě, který by se těšil na mě, ne na sex se mnou. No, na sex taky, ale nechci, aby náš vztah byl na sexu postavený. O tom byly vlastně všechny moje předchozí vztahy, o sexu, o ničem jiném. 

Vždycky, když už jsem si byla skoro jistá, že jsem našla toho pravého, toho, se kterým chci sdílet radosti i starosti, založit rodinu, zplodit děti, dýchat stejný vzduch, toho se kterým chci zestárnout a umřít, pokaždé se to nějak podělalo. Tak nějak samo.

Láska neexistuje.

*

Do jediného prázdného parkovacího místa v ulici se napasoval černý bavorák. Z místa spolujezdce vystoupila distingovaná dáma na jehlách v minisukni těsně pod zadek, notně ověnčená zlatem s dokonalým silikonovým poprsím a krátce střiženými nagelovanými vlasy, otevřela zadní dveře a počala z autosedačky dolovat svého potomka. „Miláčku, ten pás nejde rozepnout, já se na to ..…Pojď to udělat ty!” rezignovala a se slovy: „Vydrž zlatíčko, táta to hned rozepne,” kontrolovala svoje dlouhé pěstěné nehty. 

Dávám si posledního šluka, a zatímco šéf odnáší hrnky od kafe, utápím vajgla v truhlíku s petuniemi. 

Dobrý den, odpovídám mile na pozdrav a je mi jasné, že tohle bude na dlouho. 

Usedám k počítači a nabízím manželům dvě koženková křesílka. S díky přijímají, zatímco se jejich, asi pětiletý syn, rozbíhá do prodejny, aby stejně jako minule, pozotvíral dvířka všech vystavených kuchyňských linek, vytahal všechny šuplíky, obtiskl ty své mrňavé prstíky na skleněné výplně a sesypal dohromady všechny vystavené úchytky.

Šéf chvíli nečinně pozoruje počínání toho prcka a na omluvy jeho otce reaguje slovy: „Ale to je v pořádku,” vezme svoji aktovku a zbaběle mizí. 

„Přijedu odpoledne.”

Jasně, přikyvuji a pokouším se ignorovat svoji žaludeční nevolnost. 

„Tak jak jste se rozhodli?” ptám se těch lidiček. 

„No, ta kuchyň je vážně skvělá, ale…” praví paní a mně je jasné, že to její ALE znamená, že budu muset opět (mimochodem již po čtvrté) přepracovat celý návrh. 

Skvělé, to je práce tak do oběda, říkám si při pohledu na červenou fixou počmáraný návrh a se zaujetím naslouchám vysvětlení paní domu: „Místo téhle skříňky bych chtěla prosklenou, ty úchyty bych přeci jenom raději, kdyby tam byly ty původní, protože tyhle se k té barvě vlašský ořech nehodí…” 

„Ale vy jste přeci ten vlašský ořech nechtěli, minule jste se rozhodli pro olši medovou a …” vzpomínám. 

„Jasně, jasně, ale tady bude změna, rozhodli jsme se pro ořech, že miláčku?” skáče mi do řeči paní domu a miláček opravdu nevypadá na to, že by o něčem rozhodoval. Jeho žena pokračuje: „Ten drátěný program bych taky raději dala do téhle skříňky, než do té rohové…Promiňte. Péťo, nesahej na to! … a taky dřez bych chtěla mít na druhé straně pod tím oknem… Péťo slyšel jsi mě, nesahej na to, nebo budeš bit. Miláčku vem toho kluka. Promiňte. …. tak ten dřez pod tím oknem, víte viděla jsem to v nějakém filmu a připadá mi to fakt super.” 

I nadále se snažím ignorovat svůj žaludek i řev malého Péti, který právě vyfasoval nakládačku a svíjí se na podlaze jako had a soustředím se pouze na práci. Přitahuji si nákres, který je do poloviny zavalen poprsím paní domu, blíž k sobě. Malý Péťa dostal sušenku, takže už sice neřve, zato notně drobí. Je mi jasné, že to budu muset uklidit, ale v tuhle chvíli je mi to jedno, potřebuji se soustředit na práci. 

„Ten drátěný program tohoto typu můžete mít pouze v té rohové skříňce, protože do tý čtyřicítky skříňky ho prostě nenarvete, ale to už jsme řešili minulý týden, mladá paní,” nahodím úsměv a říkám si: „Kolikrát to ještě tomu jejímu vylízanýmu mozečku budu muset vysvětlovat?“

Usmívám se. Napadá mě, že tohle je fakt mnohem horší, než vylízanej pekáč.

„Jehehé, a jó, promiňte, tak to teda necháme takhle, nó.”

Miláček usedá zpátky do křesla v okamžiku, kdy se pokouším vysvětlit jeho dokonalé ženušce, že pokud bude chtít zabudovat dřez na protější stranu pod okno (jako v tom filmu), budou muset předělat vodu a odpad, což se vzhledem k tomu, že již mají kuchyň obloženou, nejeví jako rozumné. 

„Ne, nic se kopat nebude!” praví rozhodně miláček. 

Manželé diskutují. 

Péťa je okřiknut, posléze dostává na prdel. 

Diskuze pokračuje.

Po dvaceti minutách miláček rezignuje.

Péťa je opět okřiknut.

Já se usmívám. 

Tisknu nově zpracovanou verzi projektu na jejich kuchyň. Paní domu si ji prohlíží a spokojeně pokyvuje. Chvíli na to mne žádá, zda bych jí to mohla vytisknout i v té barvě olše. 

Objednávka se stejně jako minule, předminule a předpředminule nekoná, paní domu s mlasknutím odlepuje svoje stehna od koženky a manželé odchází s tím, že si to ještě promyslí. 

Vsadila bych boty na to, že se ten odpad nakonec stejně kopat nebude a já budu nejpozději za týden, dělat nový návrh.

Stojím ve dveřích. Rodinka naskákala do bavoráku. 

Dívám se za nimi a říkám si, jak je možné, že taková umělohmotná kráva má svého miláčka, který navíc poslouchá jako hodinky. 

Co proboha takový hezký, inteligentní a hodný, chlap na takový blbce vidí? A proč takového chlapa nemůžu mít já? 

Proč ty normální chlapi zakládají rodiny s takovýma nemožnýma vylízanýma mozkama a proč já jsem dobrá jenom na sex. Prostě si užít a zpátky k rodince. Ošustit a opustit. Klasika.

Sakra.

*

Zvoní telefon.

„Ahoj Káčo.”

„Ahoj mami. Jó. Né. Jó přijedu, neboj. Hm. Hm. Ale né. Hm. Nic mi není. Jó byla. V Esku. Jó s Lindou a Petrou. Né, chlap žádný. Hele už musím končit, mám tu zákazníka,” lžu, jako když tiskne vlastní mámě, protože na ty její věčné otázky a dobře míněné rady dnes fakt nemám náladu.

Stejně je to pořád dokola. Pořád mi říká, co mám dělat a jak to mám dělat a nakonec se vždycky rozbrečí se slovy: „Já se těch vnoučat vážně nedočkám.”

Když o tom tak přemýšlím a když si vzpomenu na toho malého zmetka, co se tu před chvílí válel po zemi, vřískal jako pavián, rozházel, co se dalo, a nadrobil v celé prodejně, a když jsem viděla, jak ho jeho rodiče nezvládají, říkám si, jestli to má vlastně cenu. Myslím mít rodinu. Jestli mi přeci jenom není lépe samotné. Člověk má na starosti jenom sám sebe, dělá si, co chce a na sex se vždycky někdo najde. Stejně jsem tu už provařená, tak co.

Ba ne, já dítě chci, už mě ta samota nebaví. Třeba moje dítě zmetek nebude. Ne, určitě nebude. Bude to zlatíčko po tátovi.

Jenom doufám, že se mi podaří nějakého toho taťku najít dřív, než přestanou být moje reprodukční orgány funkční.

Tak nějak bezděky jsem si vzpomněla na Tomáše a napadlo mě, že moje dítě nikdy nebude skinhead. Při té představě mi opravdu přejel mráz po zádech.

„Tak hledej Káčo! Hledej a neztrácej čas s Romanem!” zavelel můj mozek, jenže.....

Já nevím, možná má máma pravdu, třeba bych se opravdu měla odstěhovat. Ale kam?

Stejně mě máma pěkně štve. Teď mi radí. Teď, když už je všechno v háji, když je můj život podělaný od základu. 

Proč mi neporadila v patnácti, když jsem začala hledat sama sebe? 

Proč mi naši nepořídili ségru, nebo bráchu, abych se měla s kým podělit o svoje názory, pocity, nálady? Proč si na mě neudělali víc času a nechali mě tak samotnou? Proč? Proč? Proč?

Když o tom tak přemýšlím, řekla bych, že v tý naší rodině jsme byli vždycky tak nějak sami všichni. 

S mámou jsem nevycházela nikdy, nesnášela jsem to její neustálé kibicování, štěkání a panovačnost, se kterou terorizovala mě i tátu. Nikdy neuznávala názor druhého a nikdy nepřiznala chybu. 

Celé své dětství jsem marně doufala, že se jí jednoho dne táta postaví. Že prostě bouchne do stolu a řekne: „Drž už hubu,” nebo tak něco. 

Jenomže on to nikdy neudělal, nechal na sebe řvát, nechal se urážet a zbaběle mlčel. Stejně, jako já.

Myslíte si, že ze svého zpackaného života viním mámu? Že si myslím, že ona může za to, že se ze mě stala matrace, ženská co podrží každýmu vocasovi?

Ale né, to si nemyslím. 

Vlastně myslím. 

Teda né tak úplně. 

Já nevím, ale mám pocit, že mě moje máma nikdy nemilovala, že jsem jí byla jen na obtíž. Nikdy mě za nic nepochválila, neřekla mi, že mi to sluší, nebo že jsem šikovná holka, nikdy ji nezajímaly moje problémy.

Když mě něco trápilo, nikdy se nezeptala: „Co ti je? Co tě trápí? Nechceš si promluvit?” nebo tak něco. Ne, prostě ne. Nic takového. 
Vždycky mi jenom řekla: „Nikdo na tu tvojí blbou náladu a kyselý ksichty není zvědavej” nebo „Já mám svých starostí dost, myslíš, že je to s tvým tátou jednoduchý?”

Máma to měla vždycky těžký s tátou i se mnou a nikdy ji nenapadlo, jak se žije nám s ní. A tak jsme žili jako rodina pohromadě, ale na svoje problémy jsme byli vždycky každý sám. Díky mámě.

Když mě v osmnácti zbouchnul Honza, který byl sice ženatý, ale půl roku mi tvrdil, že je v rozvodovém řízení, ukázalo se, že se nikdy rozvádět nechtěl a rodina je to, na čem mu záleží nejvíc. Jednoduše mi vysvětlil, že mu jedna rodina bohatě stačí a žádnou další zakládat nehodlá. 

Položil přede mě na stůl fotografii svojí šestileté dcery a ujišťoval se, že nemám v plánu vzít tomu nebohému dítěti otce. „Kdyby se to moje žena dozvěděla, okamžitě by se se mnou rozvedla a Karolínka by přišla o tátu, navíc zrovna teď, když mě bude nejvíc potřebovat, protože jde v září do první třídy,” vysypal ze sebe svoje obavy Honza a po tváři mu stekla pravá nefalšovaná slza.

Usmál se na mě, pohladil mě po hlavě, podal mi obálku s penězi a pravil: „Dej to pryč!”

Chtělo se mi křičet: „Co to po mně chceš? Mám zabít naše dítě, aby tvoje druhé dítě bylo šťastné?” 

Ve spáncích mi tepalo a měla jsem pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Jeho slzy, jež mu stékaly po tvářích a jeho zbabělost, jako by mi dodaly síly. Místo smutku jsem cítila opovržení, hnus a nenávist.

Byla jsem rozhodnutá, že si dítě nechám. Že ho vychovám sama. Pak jsem si uvědomila svoji situaci. 

Právě jsem odmaturovala. Do práce jsem ještě nenastoupila, takže jsem byla bez příjmů a domnívat se, že mě někde zaměstnají těhotnou, byl holý nesmysl. Bydlela jsem u našich.

Potřebovala jsem se s někým poradit. Linda mi radila, ať si to nechám a Petra, ať jdu na potrat. Skvělé, fakt skvělé.

„Mami, já mám problém,” pokoušela jsem se zahájit se svojí matkou konverzaci na téma mého těhotenství. „Teď ne Kačeno, teď opravdu nemám čas na tvoje problémy,” zní mi dodnes v uších její odpověď. 

Tentokrát jsem slzy neudržela, zavřela jsem se ve svém pokoji a brečela a brečela.

„A co jsi Káčo čekala?” říkala jsem si snad tisíckrát. 

Opuchlá od několikadenního bulení, čehož si mimochodem doma nikdo nevšiml, jsem popadla obálku od Honzy a vyřešila sama svůj problém.

Tak to byl můj první potrat.

Tenkrát jsem si myslela, že už něco podobného nikdy nezažiju. Že mi dal prostě život tvrdou lekci a že už jsem poučená. Že už se nikdy nezamiluju do toho nepravého.

Omyl.

O několik let později je tady další vztah se ženáčem, další těhotenství a další potrat. 

Že by dejavů? 

Nebo prostě pokračuje můj život podle nějakého blbého scénáře a kdosi tam nahoře se mnou hraje stále dokola nějakou podivnou hru?

Tenkrát mi bylo pětadvacet, měla jsem už sice garsonku, takže jsem měla kde bydlet, a práci, ale chyběla mi odvaha. Ostatně, ta mi chyběla vždycky.

Začala jsem znovu. Ošustěná, opuštěná, stejně, jako ještě mnohokrát.

Láska neexistuje.

*

„Čau, tak co? Máme objednávku?” ptá se šéf hned ve dveřích a na první pohled je vidět, že má blbou náladu. 

„Ehmm, ehmm,” kroutim hlavou a přidávám informaci, že tu bylo celý den mrtvo.

„A co ty lidi ráno?” napadlo šéfa.

Místo odpovědi jen mávnu rukou.

„To je v hajzlu, jestli to takhle půjde dál, tak zkrachuju” a dodává: „Ještě štěstí, že mi přiklepli ty kuchyně v bytovkách, jinak fakt nevim.”

„Byl jsi doma?” ptám se, ale vzhledem k jeho špatné náladě se ani ptát nemusím.

Místo odpovědi jen mávne rukou.

Stojíme venku pod markýzou s nápisem Srdce domova.

Fouká studený vítr, takže si musím udělat z dlaní domeček, aby mi šéf mohl připálit. Mlčíme. Kouřím a levou rukou se držím za pravý loket. Bradu mám téměř opřenou o hruď. Nepřítomně šlukuju.

Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.