Podpantofláci a poslušné blbky

Zaujal mne článek blogera Jana Koželuha Ženy si mužů neváží, v němž se zamýšlí nad tím, jak je pro hodného muže těžké najít hodnou ženu pro trvalý vztah. Na základě svých dosud špatných zkušeností těžko hledá sympatie s týranými ženami.

Velmi často to v životě funguje tak, že hodní muži mají za partnerky mrchy a hodné ženy mají za partnery despoty.

Ne každý vztah prostě může být idylický a mám podezření, že ve vztazích mrcha - hodňák či hodňačka - despota, je to tak zařízeno záměrně, aby potomstvo vzešlé z těchto vztahů mělo alespoň v jednom ze svých rodičů oporu. Potomstvo vzniklé ve vztahu mrcha – despota, nám pak velmi často plní dětské domovy a diagnostické ústavy. Takže tak.

Podpantofláci:

Za podpantofláka bývá obyčejně považován muž dobrák – hodňák, který trpělivě snáší manipulaci, ponižování či urážky své ženy. Často mu bývá vsugerovávána myšlenka, že je neschopný, nepoužitelný budižkničemu a trvá-li tento vztah příliš dlouho, dotyčný hodňák se postupem času s názory své ženy ztotožní – přijme je, jako nezlomný fakt (zatímco sebevědomí ženy roste) a svoji ženu považuje za svého zachránce, člověka, který se o něj, nesamostatného téměř nesvéprávného postará. Je smířen s tím, že on, člověk, kdysi samostatná jednotka, musí žádat svoji ženu o svolení, aby mohl zajít s kamarády na fotbal či na pivo. Je smířen s tím, že když v televizi poběží na jednom programu hokej a na druhém Ordinace v růžové zahradě, bude zcela jistě sledovat zapeklité vztahy z nemocničního prostředí.

Takový člověk už ztratil poslední zbytky sebeúcty, ale….

Pořád ještě je tady, někde hluboko, touha ukázat, co ve mně je, co dokážu, že přeci nejsem loutka bez mozku a bez citu, neschopný idiot, který by měl být po zbytek života manipulovaný svoji panovačnou ženou.

Jó, takový despota, ten by si s takovouhle megerou hned poradil, dostala by přes držku jednou podruhé a hned by se našla ztracená úcta. Jenže tohle on nedokáže, on takový není. A co děti, přeci je neopustí, přeci se jich nevzdá jen proto, že …..

Dlouhá léta nahromaděné pocity křivdy a ponižování člověk nevypotí ani nevymočí, hromadí se v něm, jako saze v komínu, až to prostě jednoho dne bouchne. Vraždou. Nebo takový člověk terorizuje své podřízené v zaměstnání. Jsou i tací, kteří si své nahromaděné křivdy vybíjejí na dětech, na komkoli, kdo se jeví býti slabším.

Můj otec DOVOLIL mojí matce, aby ho celý život ponižovala a zesměšňovala, výsledkem toho byly jeho šílené záchvaty vzteku, kdy pokaždé zdemoloval část bytu, a naprosto nulový vztah ke mně a mé sestře. Běžně nás oslovoval svině a nikdy jsem nezažila, že by mne objal či jakkoli jinak projevil, že by mě měl rád.

Matka pak vždy po takovém jeho záchvatu přivolala sousedy, aby viděli tu spoušť, a plakala, jaký že to má těžký život s takovým násilnickým hovadem. Vyhrožovala jeho umístěním v psychiatrické léčebně, čímž si vysloužila jeho opětovnou poslušnost po mnoho dalších let.

Když jsem se svojí matkou hovořila (naposledy před čtyřmi lety) plakala, jak je na ni otec zlý, jak jí s ničím nepomůže, jakou jí dělá všude ostudu a ze života peklo. Nedokázala jsem se přimět k tomu, aby mi ji bylo líto. Vzpomněla jsem si na to peklo, které dělala ze života ona nám a říkala si, že teď, na sklonku života, možná konečně, pochopí, PROČ ......

Každý svého štěstí strůjcem. Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Na každého jednou dojde. Boží mlýny melou pomalu, ale ……

A takových přísloví by se našlo mnoho.

Poslušné blbky (podpantoflačky):

Za poslušnou blbku bývá obyčejně považována submisivní žena, tedy žena zcela závislá na svém muži. I žena, která je na svém muži nezávislá finančně, může být zcela závislá na jeho rozhodnutích, nechává sebou manipulovat, DOVOLÍ svému muži, aby ji tyranizoval, bil.

Důvodem, proč si ženy takové jednání ze strany svých mužů nechávají líbit, bývají nejčastěji děti. Takové ženy se snaží zachovat rodinu za každou cenu, aniž by si uvědomovaly, že je pro jejich děti mnohem horší vyrůstat v prostředí plném násilí, než v rozpadlé či nové rodině. Čím déle děti žijí v nefunkční rodině, tím více je to může ovlivnit po zbytek života. Násilí pak mohou považovat za přirozenou součást života a samy se pak k němu často uchylují.

Despotické tyranizující chování muže nezmizí větší poslušností a stále lepším a lepším servisem, který žena muži poskytuje, naopak násilí se stupňuje. Žena tím dává muži de facto „zelenou," protože on ví, že se nesetká se žádným odporem a že si to prostě může dovolit.

Důležité je mít na paměti, že KDOKOLI si k nám dovolí jen to, co mu sami dovolíme. Pokud my sami neurčíme VČAS tu hranici, za níž už nejsme ochotni KOHOKOLI pustit a dovolíme, aby o našem životě rozhodovali druzí, nemůžeme se pak divit, že nežijeme život, dle svých představ.

Být hodný či hodná, nestačí!

V každém vztahu je třeba projevovat respekt a úctu, též respekt a úctu vyžadovat.

Mrchy a despoty vyrábějí ti, kteří toho druhého nedokáží obeznámit s hodnotou sebe samého.

Jitka Gotterová