Už jsou ty dvě zase v sobě. Ony jsou holky náramné kamarádky, ale holt taky nejsou ve všem za jedno.
Jitka je taková impulsivní a dalo by se říci bojovnice, nedavno ji dokonce kdosi nazval ranařkou. Vždycky ji strašně rozčílí nějaká hrozná nespravedlnost, to se pak rozškrtne dočervena až jiskry lítaj a dá náramnou práci ji trochu usměrnit.
„Víš ty co, dáme si kafe, musíme si promluvit," zašeptala Jitka tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Rozpuštěný nebo turka?"
„Rozpuštěný, jasně, že rozpuštěný, vždyť víš, že turka nepiju."
„No jo, jasně. Tak co tě zase trápí?"
„Já nevim, od tý pracovní porady co jsme měli minulý týden jsem pořád hrozně rozčílená, i když abych byla upřímná spíš jsem pořádně nasraná.
Představ si, že když přišla řeč na výplaty a já jsem šéfovi oznámila, že jsem již několikátý měsíc dostala zaplacený pouze nominální fond pracovní doby a ani korunu za práci přesčas a to nemluvím o příplatcích, šéf jenom suše prohlásil, že prostě práci přesčas neplatí. Jak neplatíte? Zeptala jsem se a oznámila mu, že se mi tedy rozhodně nechce pracovat dva až tři dny v měsíci zadarmo. Šéf nám vysvětlil, že mu vedení společnosti dává na zaměstnance málo peněz a že proto prostě už několik let žádnou práci navíc neproplácí. Oznámila jsem mu tedy, že žádné hodiny navíc již neodpracuji a že budu pracovat pouze do výše svého platu a ať si na ty tři dny zaplatí brigádníka. Jenže nám bylo vysvětleno, že když nemá peníze na přesčasy, nemá je ani na brigádníka a lze to vyřešit pouze za á, že nám sníží základ tak, abychom toho brigádníka zaplatili ze svého a nebo za bé, že pokud odmítám pracovat zadarmo, můžu dát výpověď.
To je normální vydírání, chápeš to?
Pak nám šéf vyprávěl o tom jak byl kdysi vynikajícím sportovcem(jeho samochvála mimochodem smrděla až na chodbě) a že má tudíž mnoho mnoho mnoho přátel a známých, kteří také jezdí tankovat na naší čerpací stanici a že by nám tedy nedoporučoval vyprávět někde o tom, že je debil a nebo, že nám dokonce neplatí přesčasy, protože si můžeme být jisti, že se mu to donese a my se pak se zlou potážeme. Svůj monolog zakončil otázkou, zda ještě někomu jinému, kromě mě, vadí pracovat zadarmo a chtěl by si vybrat jednu ze dvou zmíněných variant á nebo bé, načež všichni konstatovali, že budou i nadále pracovat zadarmo rádi. Vždyť je to vlastně jenom nějakých zhruba sto šedesát hodin za rok, což je jedna měsíční mzda.
To je normální zastrašování, chápeš to?
Ale na druhou stranu šéf prohlásil, že je zvědavý, jak se firma postaví k tomu, že nefachá několik fabrik a tudíž se rapidně snížil prodej pohonných hmot, což je důsledek světové hospodářské krize na našem trhu a že doufá v nějakou kompenzaci.
Tak on místo toho, aby se choval tak, aby o něm nikdo neměl důvod říkat, že je debil, tak se tak dál bude chovat, jenom nám prostě zákáže o tom mluvit."
„A proč si myslíš, že si to nechaj lidi líbit?"
„No to je jednoduchý v téhle oblasti se špatně shání práce. Myslíš, že by jinak svobodná pětadvacetiletá matka dělala noční směny? A navíc je v celém objektu celou směnu sama a nemůže si ani dojít na záchod. Všude jinde mají na noční směnu dva lidi, jenom u nás to dělá jeden člověk. Holt, ne nadarmo se říká, že kdo šetří, má za tři. Upřímně musím říci, že taky fakt dost obdivuju toho Ukrajince, co tady maká dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu a ani jsem netušila, že to jde.
Strašně mě to štve, protože vedení firmy nám neustále posílá nějaké tajné motoristy(mimochodem výsledky máme velmi dobré), aby zkontrolovali jestli se ty holky u pokladny na zákazníky usmívají, jestli pozdraví, jestli nabízejí všechny produkty, zkrátka jestli dělají vše co mají, ale už nikdo nekontroluje, jestli za to dostanou zaplaceno, nikdo jim neporadí co mají říkat lidem když neustále nefungují klubové karty či jak je možné, že u naší firmy nejsou zajištěny kreditní karty a místo pinu chceme jenom podpis a pokud zákazník takovou kartu ztratí, může si být jist, že u nás mu ji vybere kdokoli, i čipovku.
Tak tohle všechno mě prostě strašně štve. Ta bezmoc, to ponížení. Jak dlouho po sobě ještě necháme šlapat? Kdy konečně začnou lidi hájit svoji hrdost a důstojnost?
No kdy řekni, proč pořád mlčíš?"
„Víš, to je těžké. Už mnohokrát jsem dala v práci výpověď a hrdě skončila, protože jsem se už dál nechtěla nechat ponižovat a využívat, jenže pokaždé to dopadlo stejně. Můj bývalý zaměstnavatel našel jiného človíčka a po něm dalšího a po něm dalšího, který zoufale hledal práci, aby uživil rodinu a byl ochoten nechat se ponižovat.
A já?
Pokaždé to bylo stejné, v první chvíli se mi ulevilo, bylo mi krásně, že jsem měla tu sílu vymanit se z toho, co mě tak dusilo a svazovalo a najednou jsem tu stála hrdá a volná....
......a nezaměstnaná a přemýšlela o tom, co budou moje děti příští měsíc jíst.
Vzala jsem první práci, která se namanula. A pak jsem zase byla chvíli hrdá a nezaměstnaná a tak to šlo pořád dokola.
Milá Jitko, jestli ti můžu něco radit, vykašli se na hrdost a buď ráda, že máš práci.
Máš ráda lidi se kterými děláš, přeci se nebudeš trápit kvůli něčemu tak nízkému jako jsou peníze. Chápu, že se vám všem, kteří nemáte ani desetinu toho co váš šéf zvedá žaludek, když slyšíte to jeho: „Nemám vám z čeho zaplatit," ale takový je život, z nějakého důvodu to tak má být. Chápeš?"
„Asi jo, chápu. Mně ty peníze vlastně ani nechyběj, v podstatě mám všechno, co k životu potřebuju, ba jo, mám.
Ale víš, stejně doufám, že se v otázce kompenzace důsledku světové krize postaví vedení firmy k šéfovi tak, jako on k nám a že mu řeknou: Milý pane, když se vám nelíbí, že se prodává méně paliva a nestačí vám ten padesáti až stoprocentní rabat na zboží, tak můžete skončit a tuhle čerpačku si pronajme někdo jiný. A třeba někdo slušnější, kdo si nebude kupovat druhý luxusní bourák, když nemá na to, aby zaplatil lidem, kteří pro něj makaj!"
A tak byla Jitka ráda, že si o tom mohla s Gotterovou pokecat a zas byly holky jedno tělo, jedna duše.
Ale v jednom se stejně neshodly:
Napsala a zveřejnila Jitka i přesto, že jí Gotterová radila, aby to nedělala, protože dá volovi rozum, že ten její šéf může mít špióny i na blogu.
