Kdy je ženská málo ženská?

Z některých z nás nebudou bárbíny nikdy, ale nebýt úplná cuchta zas až tak moc práce nedá. Aneb komu není zhůry dáno ......

Vždycky, když vidím nějakou vyladěnou dámičku s pěstěnými nehtíky, snědou solární kůží vyzdobenou dákým tím decentním tetováním a piercingem s odhaleným pushapkovým poprsím, jak si to cupitá na patnácticentimetrových jehlách v báječně sladěném oblečení, na níž může váš manžel, kamarád či kolega v práci oči nechat, říkám si: „Holka, měla bys se sebou začít něco dělat!”

Říkám si to už několik let, teda vlastně téměř celý svůj život, ale…..

……….nějak mám pořád na práci nějaké důležitější věci.

Už jako náctiletá jsem obdivně vzhlížela ke svým spolužačkám, jaké si dokáží na obličeji pomocí barviček vyrobit báječné efekty, jak své tělo dokáží skvěle nosit v botách na vysokých podpatcích, zatímco já jsem se s kamarády honila v kopačkách a propoceném tričku za míčem.

Kdysi mi jedna moje známá řekla: „Začni o sebe pečovat hned, dyk jseš doma, máš na sebe spoustu času. Správná ženská musí vypadat dobře i u plotny!” Bylo to v dobách, kdy jsem byla na mateřské „dovolené” a trvale pečovala o své potomky. I koupila jsem si novu blůzu, do níž jsem se okamžitě oblékla, doladila obličej a vlasy, a očekávala, že můj manžel padne po příchodu z práce do mdlob.

Nestalo se tak. Křičel už ode dveří: „Co je k jídlu, mám hlad jako kráva,” a veškerou jeho pozornost upoutal hrnec na plotně. Do mé nové blůzy v lososové barvě si můj mladší syn utřel nudli, a když si konečně manžel všiml té proměny, pravil: „Co je, ty někam jdeš?“ a když jsem ho ujistila, že ne, dodal: „Tak co tady strašíš takhle vymustrovaná?“

Ve svém životě jsem si, ve snaze býti in, již několikrát pořídila boty na vysokém podpatku, a přestože mi při zkoušení v obchodě připadaly pohodlné, o čemž se mě snažila přesvědčit i paní prodavačka a pravila: „V těch se vám bude chodit jako v bačkůrkách,” nikdy to nedopadlo dobře.

Nikdy nevěřte nikomu, kdo se vás bude snažit přesvědčit o tom, že boty na podpatku můžou být pohodlné! Blbost, můžou být krásné, slušivé, sexy, ale nikdy, nikdy ne pohodlné.

Jedny takové mi způsobily během neuvěřitelně krátké doby tak obrovské puchýře, že jsem je zula už ve městě, k autu došla bosky a po několik následujících dnů jsem vzala za vděk teniskami, do nichž se mi podařilo nacpat nohy i se všemi těmi náplastmi.

Jindy se mi zapíchl podpatek mezi dlažební kostky a já se válela na přechodu, jak dlouhá, tak široká. Rudá studem a vztekem zároveň jsem se doklátila domů a říkala si: „Tak tydle svině už si v životě nevobuju.”

Snad ani nemá cenu hovořit o tom, že doběhnout na jehlách, obtěžkaná taškami s nákupem, autobus je věc naprosto nemožná. A tak zatím, co si to cupitáte jako připo… a přemýšlíte nad tím, že další autobus vám jede až za hodinu a doma na vás čekají hladové děti, říkáte si, jestli opravdu stojí za to býti za dámu.

Další věc, která mě na ženách dokáže fascinovat, jsou několikacentimetrové nehty.

Jedna moje kolegyně v práci takové porcelánovky v extrémní délce vlastní, což samozřejmě vyvolává u ostatních kolegů pochybnosti, zda je ženská s takovými drápy vůbec schopná něco dělat, což dotyčná komentuje slovy: „Já pracuju hlavou.“ I na otázku, zda jí tak dlouhé nehty nečiní problémy například na toaletě, odpovídá: „V pohodě.”

Když jsem však viděla, jak se snaží před kávomatem marně sebrat z podlahy spadlou dvoukorunu, napadlo mě, že to asi moc v pohodě nebude.

Je to zkrátka všechno věc volby. Co je krásné, bývá zpravidla nepraktické a to praktické nebývá tak krásné a přitažlivé.

Faktem také zpravidla je, že jen ženská, která je dostatečně ženská (výstavní kus), uloví nechutně bohatého manžela, neplatí pokutu při dopravním přestupku, obyčejně neslyší slova typu „nemáme, nejde, to máte smůlu, bohužel, snad někdy příště, nejste na řadě apd.”

Jinými slovy, je tu prostě spousta důvodů, proč nadstandardně pečovat o svoje ženství.

Na druhou stranu je třeba si přiznat, že z některých z nás prostě princezny nebudou a nebudou. Tak nějak nám to není dáno.

Pokaždé, když mne přepadnou komplexy z nedostatku krásy a elegance, postačí mi vyslechnout si nějaká ta moudra některé superkrásky (perfektně zabírají například myšlenkové pochody Agáty Hanychové), aby mi došlo, že fakt nemusím mít všechno a že na tom vlastně nejsem tak špatně.

Tak nějak mám pocit, že on ten Bůh asi věděl, co dělá – někde přidal a jinde holt ubral.

Jitka Gotterová